IV.ÚS 114/97 · Ústavní soud České republiky

K přípustnosti změny návrhu v odvolacím řízení

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

F. S., zastoupeného JUDr. J. J., advokátem, proti rozsudku

Krajského soudu v Brně ze dne 23.1.1997, sp. zn. 38 Co 109/96, za

účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 1997, sp. zn.

38 Co 109/96, se zrušuje.

Odůvodnění

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá

zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23.1.1997, sp. zn.

38 C 109/96, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu

Brno-venkov ze dne 19.9.1995, č.j. 6 C 811/93-26, ve věci vrácení

daru podle § 630 o.z., s tvrzením, že tímto rozsudkem Krajského

soudu v Brně (dále jen "krajský soud") došlo k porušení ústavně

zaručeného práva článkem 36 Listiny základních práv a svobod a čl.

90 Ústavy ČR. Podle tvrzení stěžovatele k porušení došlo jednak

tím, že krajský soud, jako soud odvolací, nepřipustil změnu žaloby

navrženou stěžovatelem v odvolání, a dále proto, že stěžovatele

nepoučil o jeho procesních právech a povinnostech.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu vyžádaného spisu

Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 6 C 811/93, Ústavní soud

zjistil, že stěžovatel se u Okresního soudu Brno-venkov (dále jen

"okresní soud") domáhal vydání rozhodnutí, jímž by byla odpůrkyně

Bronislava Zetková uznána povinnou vrátit mu ideální jednu

polovinu nemovitostí, a to domu čp. 6 se st. pl. č. 410 a parc. č.

411 zahrada, zapsaných na LV č. 23 pro obec a k. ú. Tetčice.

Okresní soud žalobní návrh stěžovatele zamítl jako nedůvodný

s odůvodněním, že stěžovateli se nepodařilo prokázat naplnění

zákonných předpokladů pro vrácení daru stanovených § 630 o.z.

Kromě toho vyslovil okresní soud v odůvodnění svého zamítavého

rozsudku právní názor, že v daném případě měl stěžovatel žalovat

na vyklizení nemovitosti, nikoli na její vrácení, neboť u návrhu

na plnění je třeba mít na zřeteli při formulaci petitu návrhu

vztah k možnému výkonu rozhodnutí a i z těchto formálních důvodu

nebylo možno podle názoru soudu návrhu stěžovatele vyhovět.

Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku odvolání a současně

navrhl změnu žalobního petitu tak, že žalovaná je povinna vyklidit

předmětné nemovitosti.

Krajský soud, jako soud odvolací, nepřipustil tuto navrženou

změnu žaloby s odůvodněním, že její případné připuštění by mělo za

následek neekonomický postup ve věci, když by bylo nutno rozsudek

soudu I. stupně zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Zmíněná

žaloba by nemohla být odvolacím soudem meritorně projednána, neboť

by odvolací soud rozhodoval vlastně v prvém stupni, což by bylo

v rozporu se zásadou dvojinstančnosti řízení. Krajský soud se pak

ztotožnil s právním závěrem soudu I. stupně ohledně žalobního

petitu, a aniž by se zabýval otázkou skutkového hodnocení,

rozhodnutí soudu I. stupně jako věcné správné potvrdil. Stěžovatel

v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, že podle jeho mínění je

tento postup krajského soudu, který nepřipustil v odvolacím řízení

změnu žalobního petitu, porušením procesní garance ústavních práv,

neboť se jedná o postup, který je v rozporu s ust. § 211 a § 95

o.s.ř. Podle stěžovatele tento postup neodpovídá ani ustálené

soudní praxi, kdy v obdobné věci změnu žaloby připustil např.

Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku, sp. zn. 5 Co

1095/91, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek

pod č. 9 v roce 1992. Dále stěžovatel poukazuje na to, že podle

jeho mínění v situaci, kdy soud zamítl jeho návrh z důvodu, že

žalobní návrh není vykonatelný a plnění je nemožné, měl krajský

soud stěžovatele poučit o tom, že návrh nemá náležitosti uvedené

v ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., neboť se jedná o poučení

o procesních právech a povinnostech, které je soud povinen

účastníkovi řízení poskytnout.

Krajský soud, jako účastník řízení o ústavní stížnosti, ve

svém vyjádření k ní především odkázal na písemné odůvodnění

ústavní stížností napadeného rozsudku. Zaměřil dále pozornost na

tvrzení stěžovatele, týkající se nepřipuštění změny žalobního

petitu ve fázi odvolacího řízení, a to s poukazem na skutečnosti,

které jej vedly k tomu, že v daném případě změnu žalobního petitu

nepřipustil, když si byl vědom, že tímto postupem bude učiněno

zadost dodržení zásady dvojinstančnosti řízení a zásady procesní

ekonomie, aniž by mohlo tímto postupem dojít k újmě na právech

stěžovatele, neboť nárok uplatněný ve změněné žalobě mohl a může

kdykoli stěžovatel uplatnit samostatnou žalobou, přičemž nebezpečí

promlčení či prekluze v daném případě nehrozí. K tvrzení

stěžovatele, že ze strany krajského soudu došlo ke krácení

stěžovatele na jeho právech, za situace, kdy mu nebylo dáno

poučení podle § 5 o.s.ř., krajský soud ve svém vyjádření uvádí, že

je nepovažuje za opodstatněné, neboť žaloba stěžovatele včetně

žalobního petitu byla určitá, přesná a srozumitelná, a tudíž

projednatelná, a poučení naznačované stěžovatelem v ústavní

stížnosti by bylo podle názoru krajského soudu poučením

hmotněprávním, a tedy poučením v rozporu s ust. § 5 o.s.ř. Z výše

uvedených důvodů má krajský soud zato, že z jeho strany nedošlo ve

vztahu ke stěžovateli k porušení žádných práv stěžovatele

zaručených Ústavou a Listinou základních práv a svobod, a proto

navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného

spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Jakkoliv Ústavní soud respektuje, že není vrcholem soustavy

obecných soudů a v zásadě není oprávněn zasahovat do jejich

jurisdikční činnosti, je v dané věci nucen konstatovat, že

postupem odvolacího soudu v dané věci došlo k porušení čl. 36

odst. 1 Listiny základních práv a svobod , který zaručuje každému

domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého

a nestranného soudu, a ve stanovených případech u jiného orgánu,

jakož i v čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány

poskytovat právům ochranu.

Ze žádného ustanovení občanského soudního řádu nelze dovodit,

že by v odvolacím řízení byla změna návrhu vyloučena. V posuzované

věci odvolací soud nepřipuštění změny návrhu odůvodnil tím, že

její připuštění by mělo za následek neekonomický postup ve věci,

neboť by bylo s ohledem na zásadu dvojinstančního řízení nutno

rozsudek soudu I.stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Ústavní soud je však toho názoru, že za stavu, kdy v dané věci

bylo možno zcela nepochybně použít výsledky dosavadního řízení

i pro rozhodnutí o změněném návrhu, se právě nepřipuštění změny

návrhu jeví jako postup příčící se zásadě hospodárnosti

a soustředěnosti řízení, v důsledku kterého je tak stěžovatel

nucen k podání nové žaloby, posouzení jejíž úspěšnosti by zcela

nesporně muselo předcházet zhodnocení dokazování, provedeného již

soudem I. stupně. V řízení před soudem I. stupně bylo provedeno

poměrně rozsáhlé dokazování, které uvedený soud zhodnotil se

závěrem, který také obsáhle zdůvodnil tak, že zákonné podmínky pro

vrácení daru ve smyslu ustanovení § 630 o.z. nejsou v daném

případě dány. Odvolací soud se však v tomto směru věcně případem

vůbec nezabýval, rozsudek soudu I. stupně v této části

nepřezkoumal a k uvedeným závěrům, o které především soud I.

stupně své zamítavé rozhodnutí opřel, se vůbec nevyjádřil. Právě

v tomto jeho postupu je třeba spatřovat odepření soudní ochrany

stěžovatelem tvrzenému majetkovému právu, opírajícímu se

o ustanovení § 630 o. z., když stěžovatel je tak v důsledku zcela

formálního postupu odvolacího soudu nucen k podání nové žaloby na

vyklizení, aniž odvolacím soudem byla - ač tomu nic nebránilo

- vyřešena a postavena najisto otázka vlastnického práva

stěžovatele k předmětnému majetku. Z těchto důvodů byl proto

rozsudek odvolacího soudu zrušen [§ 82 odst. 1, 3 písm. a) zákona

č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. ledna 1999