III.ÚS 240/97 · Ústavní soud České republiky

Důvody koluzní vazby a jejího prodlužování podle trestního řádu

Ústavní soud

rozhodl v ústním jednání a v senátě ve věci

ústavní stížnosti navrhovatele D. N. V. proti usnesení Městského

soudu v Praze ze dne 30. 5. 1997, sp. zn. 44 To 662/97 a proti

usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 4. 1997, sp. zn.

Nt 131/97, o prodloužení vazby,

t a k t o :

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 1997, sp. zn.

44 To 662/97 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 4.

1997, sp. zn. Nt 131/97, se z r u š u j í .

II. V části týkající se návrhu na odložení vykonatelnosti usnesení

Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. Nt 131/97, ze dne 18. 4.

1997 a usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 44 To 662/97, ze

dne 30. 5. 1997, se řízení z a s t a v u j e .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel podal ústavní stížnost, kterou Ústavní soud

obdržel dne 8. 7. 1997. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí

Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 1997, sp. zn. 44 To 662/97

a také proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 4.

1997, sp. zn. Nt 131/97.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. Nt 131/97, ze

dne 18. 4. 1997, byla podle § 71 odst. 2 trestního řádu (dále

tr.ř.) vazební lhůta v přípravném řízení u navrhovatele

prodloužena do 24. 5. 1997 (o jeden měsíc) s tím, že nadále trvají

důvody vazby z hlediska ustanovení § 67 písm. a), b) tr. ř.

Z odůvodnění uvedeného usnesení plyne, že obvodní státní

zástupkyně pro Prahu 7 podala návrh na prodloužení vazební lhůty

o jeden měsíc s tím, že dosud neproběhla všechna seznámení

s výsledky vyšetřování a je nutno vypracovat obžalobu. Soud potom

dospěl k závěru, že návrh státní zástupkyně je důvodný s tím, že

provedení nutných úkonů (neuvádí kterých) nebylo prodlužováno či

mařeno orgány činnými v tr. řízení, ale postojem obhájců. Dospěl

také k závěru, že k nastudování spisu, který je vzhledem k počtu

obviněných rozsáhlejší, je objektivně zapotřebí více času, a to

pro řádné zpracování obžaloby, což nelze ve lhůtě prodloužení

vazby stihnout. Důvody vedoucí k prodloužení vazby považuje tak za

opodstatněné znovu s tím, že řádné a bezchybné zpracování spisu

a obžaloby před jejím podáním u soudu je zcela žádoucí i z pohledu

vyloučení možnosti vrácení věci soudem. K důvodům vazby uvedl, že

ty nadále trvají proto, že se jedná o cizince a je dána a trvá

obava, že by mohl vycestovat do své vlasti či se skrývat ve snaze

vyhnout se trestnímu stíhání. Tuto úvahu dle názoru soudu

neoslabuje ani to, že v České republice podniká a zdržoval se

v místě bydliště, když tyto skutečnosti nepředstavují potřebnou

vazbu k místu, která by snižovala reálnou možnost odcestovat. Soud

v odůvodnění uvedeného rozhodnutí také uvedl, že trvají i důvody

koluzní vazby s tím, že se jedná o větší počet obviněných, jejichž

výpovědi se v přípravném řízení liší, jedná se o skupinu více osob

provázaných osobními i podnikatelskými vztahy. Soud dospěl

k závěru, že obava z možného ovlivňování či domlouvání

spoluobviněných navzájem je přítomna minimálně do výslechu

obviněných v hlavním líčení před soudem I. stupně, kdy bude úkolem

dokazování objasnit míru účasti jednotlivých obviněných na

jednání, které je jim kladeno za vinu.

Proti zmíněnému rozhodnutí podal navrhovatel (obviněný)

stížnost k Městskému soudu v Praze, kterou odůvodnil tím, že

trestní řízení trpí neodůvodněnými průtahy a laxním přístupem

vyšetřovatele, jakož i procesními vadami (odmítnutí otázek obhájce

obviněnému při jeho výslechu, odmítnutí protokolace, nerozhodnutí

o návrhu na vyloučení vyšetřovatele pro jeho podjatost). Konečně

také namítal porušení zásady zákonného soudu a soudce tím, že

o vzetí do vazby navrhovatele rozhodoval Obvodní soud pro Prahu

6 a o prodloužení vazby potom Obvodní soud pro Prahu 7 (§ 26 tr.

ř.), v důsledku čehož potom rozhodoval takto jiný nežli zákonný

soud a přirozeně i jiný nežli zákonný soudce. O podané stížnosti

následně rozhodoval Městský soud v Praze, který usnesením ze dne

30. 5. 1997, sp. zn. 44 To 662/97, podle § 148 odst. 1 písm.c) tr.

ř. stížnost obviněného zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí

uvedl, že se nadále soud obává, že obvinění na svobodě by se mezi

sebou domlouvali, měnili své výpovědi a vyšetřování tak zmařili

a uzavírá, že důvody koluzní vazby tak potrvají až do doby

projednání věci soudem I. stupně. Dovozuje i trvání tzv. vazby

útěkové s tím, že obviněný (stejně jako další dva) je cizinec,

jeho vazby na Českou republiku nejsou závažné natolik, aby

nehrozilo, že odcestuje z České republiky. Stran důvodnosti

prodloužení vazby potom konstatuje, že vyšetřování ve věci bylo

již skončeno a probíhalo seznámení s jeho výsledky. Obžalobu ve

věci potom nebylo možno podat (ve lhůtě naposledy prodloužené

vazby) pro nekorektní postup obhájců (spočívající v tom, že se

nedostavili k seznámení s výsledky vyšetřování) a vyšetřování tak

nemohlo být ukončeno. Tvrzení obhájce, že lhůtu vazby nelze

prodloužit proto, aby mohla být zpracována (vyhotovena) obžaloba,

potom soud odmítl s tím, že pokud trvají vazební důvody, je i toto

úkon (vypracování obžaloby), kvůli němuž je třeba lhůtu vazby

prodloužit. Tvrzením obviněného obsaženého v podané stížnosti

stran soudu, který měl rozhodovat jako místně nepříslušný

(poukázáno na § 26 tr. ř. - Obvodní soud pro Prahu 7), se Městský

soud v Praze vůbec nezabýval a napadené usnesení na výhrady

stěžovatele ohledně místně nepříslušného rozhodování vlastně ani

nereaguje a jeho výhrady v tomto směru přechází bez povšimnutí.

Uzavírá s tím, že v době rozhodování stížnostního soudu (stran

tohoto rozhodnutí) byla lhůta vazby znovu prodloužena, a to do

24. 6. 1997, neboť se znovu nepodařilo uskutečnit seznámení

s výsledky vyšetřování u některých obviněných.

Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 44 To

662/97, ze dne 30. 5. 1997 (stejně jako proti rozhodnutí Obvodního

soudu pro Prahu 7, sp. zn. Nt 131/97, ze dne 18. 4. 1997) podal

navrhovatel ústavní stížnost. V rámci jejího odůvodnění poukazuje

stěžovatel na některá rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž

dovozuje, že při rozhodování o prodloužení vazby, kromě existence

zákonného vazebního důvodu, nutno prokázat vážné důvody,

v důsledku kterých v uplynulé lhůtě nebylo možné řízení dokončit.

V těchto souvislostech poukazuje na nedůvodné průtahy v řízení

(hraničící s nečinností), dále potom má za to, že sdělení obvinění

neobsahuje subjektivní stránku trestného činu, nevyhovuje tak

požadavkům ust. § 160 odst. 1 tr. ř. a lze tedy mít za to, že

nedošlo řádně ke sdělení obvinění a tudíž i platnému zahájení

trestního stíhání. Konečně poukazuje na to, že stěžovatel byl vzat

do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 8.

1996, sp. zn. 6 Nt 347/96, a stal se tak příslušným k provádění

všech úkonů soudu po celé přípravné řízení (§ 26 odst. 1, 2 tr.

ř.). Návrh na prodloužení vazby v této věci však státní zástupce

předložil k rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 7 a tedy soudu

místně nepříslušnému a ten, aniž by žádost postoupil soudu místně

příslušnému, o ní rozhodl. V uvedeném potom spatřuje porušení

svých práv obsažených v čl. 8 odst. 2, 5, čl. 38 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky

a navrhuje tak obě napadená rozhodnutí zrušit.

Ústavní stížnost navrhovatel doplnil podáním, které Ústavní

obdržel dne 15. 2. 1998. V tomto podání poukazuje na nález

Ústavního soudu ČR,

sp. zn. II. ÚS 347/96

, ze dne 10. 12. 1997,

kterým bylo jako protiústavní zrušeno usnesení Obvodního soudu pro

Prahu 6, sp. zn. 6 Nt 347/96, ze dne 25. 8. 1996 a také usnesení

Městského soudu v Praze, sp. zn. 44 To 1371/96, ze dne 18. 10.

1996, jimiž byl stěžovatel vzat do vazby. Dovozuje potom, že za

této situace byla vazba stěžovatele od samého počátku (tedy ex

tunc) protizákonná a tudíž protizákonná jsou i následná rozhodnutí

obecných soudů týkající se jejího prodlužování. Dále potom vzal

zpět svůj návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí,

když v mezidobí byl navrhovatel propuštěn z vazby.

Ve vyjádření Městského soudu v Praze, které si Ústavní soud

vyžádal, se praví, že napadené rozhodnutí je odůvodněno

konkrétními skutečnostmi ohledně důvodů vazby, neboť obviněný

nebyl v České republice vázán natolik, aby nevznikla obava

z následků předpokládaných v ust. § 67 písm. a) tr. ř., když se

jedná o cizího státního příslušníka a výpovědi obviněných byly

natolik rozdílné, že obava z jejich domluvy přetrvávala i v tom

stádiu řízení, ve kterém stížnostní soud rozhodoval. K namítaným

průtahům poukázal na velký rozsah projednávané trestní věci (větší

množství obviněných) a z toho plynoucí těžkosti (účast tlumočníků,

obesílání obhájců), s poukazem na nevstřícný postoj obhájců

- konkrétně obhájce navrhovatele se nedostavil k seznámení

s výsledky vyšetřování. K otázce zákonného soudu a soudce odkázal

Městský soud v Praze ve svém vyjádření stručně na ustanovení § 26

odst. 2 tr. ř. s tím, že k porušení zákona v tomto směru nedošlo.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 7, sp.

zn. Nt 131/97, a stejně tak i dozorový spis Obvodního státního

zastupitelství pro Prahu 7, sp. zn. Kzv 5444/96.

Předně nutno

připomenout, že navrhovatel v rámci rozhodování o vazbě podal

nejdříve ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze

ze dne 18. 10. 1996, sp. zn. 44 To 1371/96, ve spojení s usnesením

Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 8. 1996, sp. zn. 6 Nt

347/96. Zmíněným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 byl totiž

navrhovatel jako obviněný vzat do vazby a jeho stížnost směřující

proti tomuto rozhodnutí byla shora uvedeným rozhodnutím Městského

soudu v Praze zamítnuta. O takto podané ústavní stížnosti potom

rozhodoval v ústním jednání dne 10. 12. 1997 II. senát Ústavního

soudu a rozhodl nálezem tak, že usnesení Městského soudu v Praze,

sp. zn. 44 To 1371, ze dne 18. 10. 1996, stejně jako usnesení

Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 6 Nt 347/96, ze dne 25. 8.

1996, zrušil. V odůvodnění tohoto nálezu potom II. senát Ústavního

soudu po přezkoumání spisového materiálu zjistil (a také to ve

svém rozhodnutí,

sp. zn. II. ÚS 347/96

konstatoval), že trestní

stíhání stěžovatele nebylo provedeno řádným procesním postupem.

V této souvislosti uvedl, že samotné trestní stíhání obviněného

- stěžovatele se v daném případě opíralo o nezákonné opatření

důkazů (vykonaná domovní prohlídka, kterou byly opatřeny důkazy

proti stěžovateli, byla vykonána protiústavním postupem - jak bylo

zjištěno a konstatováno jiným rozhodnutím Ústavního soudu - sp.

zn.

III. ÚS 287/96

). Takovýto protiústavní (a tedy i procesně

neúčinný) postup měl vést Obvodní soud pro Prahu 6 k tomu, aby

stěžovatele do vazby nebral a následně Městský soud v Praze

k tomu, aby stěžovatele z vazby propustil. Ve svém rozhodnutí

konečně Ústavní soud poukázal i na to, že v dané fázi trestního

řízení, tedy rozhodnutí o vazbě, bylo toto rozhodnutí založeno

převážně na dohadech a hypotetických soudech, jak ostatně plyne

i z odůvodnění shora uvedených a stěžovatelem napadnutých

rozhodnutí. V uvedeném postupu obecných soudů potom Ústavní soud

shledal porušení čl. 8 odst. 2, 3 a 5 a čl. 37 odst. 4 Listiny

základních práv a svobod a jak již uvedeno zmíněná rozhodnutí

zrušil.

V dále probíhajícím trestním řízení podal navrhovatel také

ústavní stížnost, kterou směřoval proti rozhodnutí Obvodního soudu

pro Prahu 7, sp. zn. Nt 131/97, ze dne 18. 4. 1997 (kterým byla

prodloužena vazební lhůta v přípravném řízení u navrhovatele

o jeden měsíc - do 24. 5. 1997) a zejména proti rozhodnutí

Městského soudu v Praze, sp. zn. 44 To 662/97, ze dne 30. 5. 1997

(kterým byla zamítnuta jeho stížnost podaná proti zmíněnému

usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7). Na tomto místě je

samozřejmě nutno poukázat na závěry obsažené v již citovaném

rozhodnutí Ústavního soudu,

sp. zn. II. ÚS 347/96

s tím, že na

těchto nelze nic měnit a že skutečnosti z nich plynoucí dopadají

i na nyní projednávaná rozhodnutí a tedy i na postup porušující

ústavnost, užitý již v době, kdy stěžovatel byl vzat do vazby.

V těchto souvislostech nutno odkázat znovu v podrobnostech na již

zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu (jeho II. senátu). Takto, a to

i z důvodů dalších nejsou obě napadená rozhodnutí v souladu s čl.

8 odst. 2, 3 a 5 Listiny základních práv a svobod. V době kdy

došlo k rozhodnutí o prodloužení vazby dospělo vyšetřování

v trestní věci stěžovatele do stadia, kdy bylo přikročeno

k seznamování s výsledky vyšetřování. V této souvislosti

(s ohledem na již řečené) nutno zmínit, že obviněný a obhájce mají

možnost (nikoli povinnost) prostudovat spis. Jestliže této

možnosti nevyužijí, postupuje vyšetřovatel tak, jak uvedeno

v ustanovení § 166 odst. 2 tr. ř. Tvrzení soudu (v dané fázi

řízení), že není dostatek času k vypracování a podání obžaloby je

potom již zcela irelevantní (ohledně trvání vazby) a nemůže a ani

nesmí být přičítáno k tíži obviněného s poukazem na rozsah věci

(to v době kdy je vyšetřování již skončeno). Vztahovat naznačenou

skutečnost k nutnosti dalšího prodloužení vazby (její další

důvodnosti) je jak protizákonné tak i protiústavní. K samotnému

trvání důvodů vazby spatřovaných v naplnění ust. § 67 písm. a) tr.

ř., soud I. stupně v podstatě (a bez dalšího) konstatuje, že jde

o cizince (a z toho plynoucí nebezpečí jeho vycestování

z republiky), když zároveň uvádí, že v České republice podniká

a zdržuje se ve svém bydlišti. Bez další (nebo bližší) úvahy pak

dovozuje jeho reálnou možnost (nikoli však předpokládané úsilí)

republiku opustit. Soud stížnostní potom v odůvodnění svého

rozhodnutí pouze konstatuje, že jde o cizince s tím, že jeho vazba

v České republice není natolik závažná, aby soud zcela nezbavovala

obavy, že z republiky vycestuje. Takové úvahy v dané fázi řízení

jsou úvahami v podstatě hypotetickými bez vyjádření oné konkrétní

skutečnosti odůvodňující obavu z předpokládaného následku

uvedeného v § 67 písm. a) tr. ř. Konečně ohledně důvodů

označujících trvání koluzní vazby je snad na tomto místě uvést, že

současné znění § 67 písm. b) tr. ř. vede v některých případech

část orgánů činných v trestním řízení k výkladu, že je-li obviněný

v koluzní vazbě a je-li obava, že bude působit na svědky nebo

spoluobviněné, nelze jej (za této situace) propustit z vazby

dříve, než bude věc projednána před soudem, nikoliv tedy dříve

(např. v průběhu vyšetřování nebo dokonce jeho skončení). Takový

postup však podle přesvědčení Ústavního soudu na mysli

novelizované znění § 67 písm. b) tr. ř. nemělo. Vazba je v každém

trestním řízení skutečně a pouze výjimečným opatřením, a to jen

tehdy, pokud stejného účelu nelze dosíci jinak. Nelze tedy ust.

§ 67 pím. b) tr. ř. chápat jako mechanický pokyn pro obligatorní

trvání koluzní vazby, do níž byl obviněný vzat v přípravném

řízení, až do doby, než budou soudem vyslechnuti všichni svědci

příp. spoluobvinění. Koluzní vazba tak smí trvat i v řízení

přípravném pouze nezbytnou dobu. Skončené vyšetřování (i když

z hlediska vazby na to nelze mechanicky poukazovat) je přece jenom

skončení určité fáze trestního řízení a je tak namístě v této době

zvlášť pečlivě zkoumat trvání dalších důvodů vazby (a to

i koluzní). Proto také důvody vazby ve vztahu k výpovědím svědků

nebo spoluobviněných (již učiněným) mohou skončit již v přípravném

řízení.

Za podstatné v projednávané věci však nutno míti rozhodnutí

Ústavního soudu,

sp. zn. II. ÚS 347/96

, jímž bylo zrušeno usnesení

Městského sodu v Praze, sp. zn. 44 To 1371/96, ze dne 18. 10.

1996 i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6,

sp. zn. 6 Nt 347/96, ze dne 25. 8. 1996. Se současným zjištěním

jejich protiústavnosti (porušení čl. 8 odst. 2, 3, 5 Listiny

základních práv a svobod) kasací zmíněného usnesení Městského

soudu v Praze, jakož i uvedeného usnesení Obvodního soudu pro

Prahu 7, byla tak procesně vytvořena eventuální možnost přijetí

rozhodnutí o propuštění stěžovatele z vazby s účinky ex tunc.

Proto také neobstojí existence dalších časově na zmíněné usnesení

Městského soudu v Praze navazujících pravomocných rozhodnutí

o vazbě (jejím prodloužení), a proto také Ústavní soud tato

rozhodnutí zrušil, aniž by se byl zabýval zásadně ústavnosti

z pohledu jeho obsahu. Takovými rozhodnutími jsou i rozhodnutí

Městského soudu v Praze, sp. zn. 44 To 662/97, ze dne 30. 5. 1997

a rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7, sp zn. Nt 131/97, ze dne

18. 4. 1997, o prodloužení vazby. Nutno uzavřít s tím, že

důvodnost a opodstatnění podané ústavní stížnosti spočívá

především v nesprávném (a také konečném důsledku) protiústavním

postupu obecných soudů, jehož protiústavnost byla již založena

v době vzetí navrhovatele do vazby, kdy již v této fázi došlo

k porušení čl. 8 odst. 2, 3 a 5 Listiny základních práv a svobod

právě způsobem popsaným v již uvedeném rozhodnutí Ústavního soudu

(

sp. zn. II. ÚS 347/96

). Zmíněný postup obecných soudů se promítl

i do nyní projednávané věci, byť odůvodnění podané ústavní

stížnosti přímo na takto Ústavním soudem zjištěná pochybení

nepoukazuje.

K námitkám stěžovatele ohledně postupu trestních orgánů

v přípravném řízení je však namístě uvést, že mohl být zřejmě

soustředěnější a rychlejší, přesto však tento postup s poukazem na

objektivní skutečnosti (rozsáhlejší věc, větší počet cizinců)

nelze označit za protiústavní z hledisek naznačených v namítaných

článcích Listiny základních práv a svobod či Ústavy. Konečně ani

v otázce zákonného soudu či soudce nemohl dát Ústavní soud

navrhovateli za pravdu. V této souvislosti je zapotřebí poukázat

na úplné znění § 26 odst. 2 tr. ř., které uvádí, že "soud, u něhož

státní zástupce podal návrh podle odst. 1, se stává příslušným

k provádění všech úkonů soudu po celé přípravní řízení, pokud

nedojde k postoupení věci z důvodů příslušnosti jiného státního

zástupce činného mimo obvod tohoto soudu". Ze spisu Obvodního

státního zastupitelství pro Prahu 7, sp. zn. Kzv 5444/96, totiž

Ústavní soud zjistil, že Obvodnímu soudu pro Prahu 6 byl dne 25.

8. 1996 předán návrh městského státního zástupce v Praze, aby

obviněný byl podle § 68 tr. ř. vzat do vazby, přičemž v odůvodnění

tohoto návrhu je výslovně uvedeno, že dozor nad přípravným řízením

bude nadále (rozuměj do budoucna) vykonáván Obvodním státním

zastupitelstvím pro Prahu 7. Takto bylo postupováno v souladu se

shora uvedeným ustanovením trestního řádu a namítaný čl. 38 odst.

1 Listiny základních práv a svobod tak nebyl zasažen.

Jak již uvedeno, v doplnění ústavní stížnosti podáním ze dne

15. 2. 1998 navrhovatel uvádí, že v mezidobí byl usnesením ze dne

4. 7. 1997, sp. zn. 2 T 41/97 Obvodního soudu pro Prahu 7

propuštěn z vazby na svobodu. S ohledem na uvedené proto

navrhovatel vzal zpět svůj návrh a odložení vykonatelnosti

usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. Nt 131/97, ze dne

18. 4. 1997 a usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 44 To

662/97, ze dne 30. 5. 1997 a navrhl proto v této části podané

ústavní stížnosti řízení zastavit. Protože byly naplněny podmínky

stanovené § 77 zák. č. 182/1993 Sb., Ústavní soud v této části

řízení o ústavní stížnosti zastavil.

S ohledem na uvedené proto Ústavnímu soudu nezbylo než

rozhodnout jak uvedeno ve výroku tohoto nálezu.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 9. dubna 1998