IV.ÚS 147/96 · Ústavní soud České republiky

Přechod věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí jako překážka privatizace tohoto majetku

Ústavní soud České republiky,

rozhodl v senátě, za souhlasu

účastníků bez ústního jednání, ve věci ústavní stížnosti města

Karlovy Vary, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 10

Co 28/96, ze dne 13.2.1996,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 10 Co 28/96, ze dne

13.2.1996, se z r u š u j e .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se svou včas podanou stížností domáhá, s odvoláním

na porušení čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"), zrušení rozsudku Krajského soudu

v Plzni ze dne 13. února 1996, sp. zn. 10 Co 28/96, a rozsudku

Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 11. 1995, sp. zn.

16 C 194/95. Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal také návrh

na zrušení ustanovení § 11 odst. 2 zákona ČNR č. 427/1990 Sb.,

o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické

nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů, a to s účinností

ode dne vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů ČR.

Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech jako soudem I.

stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se domáhal určení,

že provozní dům, konkrétně prodejna čp. 8 v v k.ú. K.V. na parcele

č. 1216/13 a č. 1216/14, jsou jeho vlastnictvím, tedy vlastnictvím

města Karlovy Vary. Svůj návrh odůvodnil tak, že dne 1.6.1991

Okresní komise pro privatizaci v Karlových Varech zařadila do

dražby výše uvedenou nemovitost, a to protiprávně, neboť uvedená

nemovitost přešla již předtím jako tzv. historický majetek ve

smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona ČNR č. 172/1991 Sb. dnem 24.

května 1991 do vlastnictví stěžovatele. Žalobu jako nedůvodnou

zamítl Okresní soud v Karlových Varech poté, co dospěl k závěru,

že žalobce neprokázal ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. naléhavý

právní zájem na určení, zda tu právní vztah je či není. Proti

rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel včas odvolání. Krajský

soud v Plzni jako soud odvolací sice na rozdíl od soudu I. stupně

dospěl k závěru, že na straně stěžovatele je dán naléhavý právní

zájem na určení jeho vlastnického práva k předmětným nemovitostem

ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., přesto však rozsudek

soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil. Jak plyne

z odůvodnění jeho rozhodnutí učinil tak proto, že za základní

moment považoval to, že se A. V. - vedlejší účastník - stal

vlastníkem sporných nemovitostí na základě dražby konané dne

1.6.1991 v Karlových Varech podle zákona č. 427/1990 Sb., který

v § 2 odst. 3 vyjmenovává věci (provozní jednotky), které nemohou

být předmětem převodu vlastnictví podle zákona č. 427/1990 Sb.,

aniž mezi nimi vyjmenovává případ historického majetku. Navíc

považoval pro své rozhodnutí odvolací soud za významné, že

vlastnictví k nemovitým věcem, vydražených při prodeji ve veřejné

dražbě podle zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

se nabývá nikoli smlouvou, ale na základě jiné skutečnosti uvedené

zákonem, kterou je v daném případě udělení příklepu licitátora.

Stěžovatel (město Karlovy Vary) je přesvědčen, že pravomocným

rozsudkem Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 10 Co 28/96, ze dne

13. února 1996, bylo porušeno jeho základní právo, a to právo

zakotvené v čl. 11 odst. 1 a odst. 4 a čl. 36 Listiny. V daném

případě došlo k protiprávnímu zásahu do jeho již konstituovaného,

tedy nikoliv pouze tvrzeného, vlastnického práva, k jehož vzniku

došlo dnem 24. května 1991 na základě zákona ČNR č. 172/1991 Sb.,

o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví

obcí. Stěžovatel zdůrazňuje, že zákon č. 427/1990 Sb. nepřipouští

možnost, aby předmětem dražby mohly být jiné věci než věci patřící

vlastnicky České republice, a proto soud za situace, kdy

akceptoval jako správný postup, jímž bylo podle zákona č.

427/1990 Sb. odňato vlastnické právo jiné osobě než České

republice, porušil čl. 11 Listiny. Tímto postupem současně podle

názoru stěžovatele odvolací soud porušil čl. 36 odst. 1 Listiny,

neboť toto ustanovení Listiny zaručuje každému soudní ochranu jeho

práv, a to za naprostého dodržení čl. 95 Ústavy ČR, podle kterého

je soudce při rozhodování vázán zákonem.

Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k obsahu ústavní

stížnosti v podstatě odkázal na své právní závěry, vyslovené

v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, a dále

uvedl, že podle jeho názoru nelze souhlasit s koncepcí a obsahem

ústavní stížnosti, když ve svém rozsudku pouze zdůvodnil, proč se

danou problematikou nemohl zabývat ve smyslu zákonných ustanovení

občanského práva hmotného. V žádném případě při svém rozhodování

nemínil rozhodovat ve prospěch jednoho z účastníků, stranit

žalovanému (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi),

jak se v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí. Rozhodně také nemínil

tomuto účastníkovi "poskytnout větší ochranu" a ani nemíní

"schvalovat postup", když zároveň ve svém rozhodnutí poukázal na

nedostatky právní úpravy, konkrétně zákona č. 427/1990 Sb.

Vedlejší účastník A. V. se k obsahu ústavní stížnosti,

zaslané mu Ústavním soudem, nevyjádřil. Ústavnímu soudu nesdělil,

že se svého postavení vedlejšího účastníka vzdává.

Ústavní soud si dále vyžádal od Okresního soudu v Karlových

Varech spis, který byl v předmětném sporu veden, sp. zn. 16

C 194/95, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru,

že ústavní stížnost je důvodná.

Především je třeba uvést, že obecné soudy nezpochybnily, že

by ve smyslu § 2 odst. 1 zákona ČNR č. 172/1991 Sb. nedošlo ve

vztahu k předmětným nemovitostem k jejich přechodu jako majetku

"historickému" na město Karlovy Vary. K tomuto přechodu došlo ve

smyslu platné právní úpravy ex lege ke dni 24.5.1991. Podle § 8

zákona ČNR č. 172/1991 Sb. byly obce povinny do jednoho roku od

nabytí vlastnictví k nemovitým věcem podle tohoto zákona učinit

návrh na zápis těchto nemovitých věcí do evidence nemovitostí.

Lhůta stanovená v tomto ustanovení je však pouze lhůtou pořádkovou

a vlastní zápis vlastnického práva do evidence nemovitostí (dnes

katastru nemovitostí), k jehož přechodu na obce došlo ex lege ke

dni 24.5.1991, má účinky deklaratorní. Vlastníkem předmětných

nemovitostí stát tedy přestal být dnem 24.5.1991. Především z této

skutečnosti je třeba vyjít při řešení otázky, zda byla Česká

republika, resp. orgány ji reprezentující v procesu realizace

veřejných dražeb podle zákona č. 427/1990 Sb., oprávněna předmětný

majetek zařadit do privatizace. Krajský soud jako soud odvolací

aplikoval na řešení této otázky § 2 odst. 3 zákona č. 427/1990

Sb., podle něhož předmětem převodu vlastnictví nemohou být

provozní jednotky, na které se vztahuje zákon o zmírnění následků

některých majetkových křivd, a to po dobu, po kterou trvá nárok

oprávněných osob na jejich vydání, a dále provozní jednotky, které

přešly z vlastnictví fyzických osob a obchodních společností,

jejichž společníky byly výhradně fyzické osoby, do vlastnictví

státu podle předpisů vydaných po 25. únoru 1948, popřípadě

z jiných důvodů po tomto dni, dokud majetkové nároky těchto osob

nebudou upraveny zvláštními předpisy. Ze skutečnosti, že v tomto

ustanovení není jmenovitě uveden případ majetku později zákonem č.

172/1991 Sb. označeného jako majetek historický, krajský soud jako

soud odvolací dovodil, že použití právního režimu zákona č.

427/1990 Sb. není ve vztahu k historickému majetku obcí vyloučeno.

Podle názoru Ústavního soudu je možno tento právní názor

krajského soudu akceptovat pouze pro období od účinnosti zákona č.

427/1990 Sb. do 24.5.1991, kdy došlo ex lege k přechodu

historického majetku obcí z majetku České republiky na obce.

V tomto okamžiku došlo k zániku vlastnického práva státu - České

republiky, a tudíž stát již nemohl předmětný majetek převádět na

jiné osoby. Zákon ČNR č. 172/1991 Sb. je třeba respektovat jako

zákon zvláštní a pozdější ve směru k zákonu č. 427/1990 Sb.,

a tudíž pokud na základě něho došlo k přechodu určitého majetku do

vlastnictví obcí ex lege, byla tím znemožněna jeho následná

privatizace podle zákona č. 427/1990 Sb., protože - jak již bylo

uvedeno výše - nebyl v okamžiku realizace veřejné dražby ve

vlastnictví státu. Výše uvedenému závěru ostatně odpovídá i obsah

zákona ČNR č. 172/1991 Sb., který v § 4 vyjmenovává věci

z vlastnictví České republiky, které do vlastnictví obcí

nepřecházejí, aniž by v tomto výčtu - jako zákon pozdější, při

jehož zpracování byl zákon č. 427/1990 Sb. již účinný - uváděl

majetek podléhající privatizaci, a to jak "malé" podle zákona č.

427/1990 Sb., tak event. "velké" podle zákona č. 92/1991 Sb.

K další části argumentace krajského soudu, týkající se povahy

veřejné dražby a příklepu licitátora, pak je třeba uvést, že ke

vzniku vlastnického práva vydražitele k vydražené věci sice

dochází příklepem licitátora, jak uvádí krajský soud, to však

pouze při splnění základní podmínky zákona č 427/1990 Sb., totiž

že předmětem dražby byla věc, kterou stát skutečně vlastnil. Stát

podle tohoto zákona nemůže převádět - jakkoliv by byl jeho postup

formálně bezchybný - vlastnická práva k věcem, která sám nemá.

V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné zdůraznit, že

na rozdíl od názoru krajského soudu plynoucího z odůvodnění jeho

rozhodnutí zastává názor, k němuž se kloní část odborné

literatury, totiž že veřejnou dražbou, uskutečňovanou podle zákona

č. 427/1990 Sb., dochází ke smluvnímu převodu vlastnictví

k vydražovaným věcem, a proto i v těchto případech je třeba

respektovat zásadu, že nikdo nemůže převést na jiného více práv,

než má sám. Pokud tedy Krajský soud v Plzni v dané věci vydal

rozhodnutí, které vycházelo z opačných názorů, odepřel tak ochranu

vlastnickému právu stěžovatele v rozporu s čl. 36 odst. l Listiny

a ve svých důsledcích pak také zasáhl do práva stěžovatele na

ochranu vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny. Proto byl

z uvedených důvodů napadený rozsudek zrušen (§ 82 odst. l , odst.

3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.

Na závěr je pak třeba dodat, že návrhem stěžovatele na

zrušení ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 427/1990 Sb. se Ústavní

soud zabývat nemohl. Stěžovatel totiž k návrhu na zrušení

uvedeného ustanovení není aktivně legitimován [§ 64 odst. 1 písm.

d) a § 74 zákona č. 182/1993 Sb.] s ohledem na to, že toto

ustanovení nebylo obecnými soudy aplikováno.

P o u č e n í : Proti nálezu Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.

V Brně dne 7. dubna 1997