II.ÚS 192/96 · Ústavní soud České republiky

K restitučnímu důvodu spočívajícímu ve znárodnění bez náhrady

Ústavní soud

rozhodl v senátě v právní věci navrhovatelů ing.

P. E., ing. P. E., ing. Z. D. a Š. E., o ústavní stížnosti proti

rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 1996, čj. 3 Cdon

434/96-9, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové

ze dne 17. 11. 1993, čj. 8 Co 205/93-44, a dále ve spojení

s rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 4. 2. 1993,

čj. 5 C 252/92-20, t a k t o :

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 1996, čj. 3 Cdon

434/96-9, ve spojení s rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové

ze dne 17. 11. 1993, čj. 8 Co 205/93-44, a Okresního soudu

v Havlíčkově Brodě ze dne 4. 2. 1993, čj. 5 C 252/92-20, se

z r u š u j í .

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané a obsáhle zdůvodněné ústavní stížnosti proti

shora uvedeným rozsudkům stěžovatelé v podstatě uvádí, že jejich

nárok uplatněný dle zák. č. 87/1991 Sb. a zák. č. 92/1991 Sb. byl

zamítnut proto, že ke znárodnění předmětného majetku došlo mimo

rozhodné období, ačkoliv dle jejich názoru ke znárodnění majetku

firmy V. E. a spol. přechodem vlastnictví na stát došlo až zápisem

do pozemkové knihy, který byl učiněn v rozhodném období, tj. 20.

9. 1948. Dále ve své ústavní stížnosti uvedli, že jak k přechodu,

tak k převodu vlastnictví může dojít, jen je-li majetek konkrétně

určen, přičemž v tomto směru zdůraznili význam výměru Ministerstva

průmyslu vydaného v rozhodném období, tj. dne 30. 6. 1948, jenž

navíc odkazuje na znárodňovací předpis již z roku 1948, tj. zák.

č. 114/1948 Sb., dle kterého byla také provedena intabulace dne

20. 9. 1948. Protože obecné soudy nárok stěžovatelů zamítly

v důsledku jiného právního názoru, totiž že ke znárodnění

předmětného majetku došlo mimo rozhodné období, bylo porušeno

právo stěžovatelů vlastnit dle čl. 11 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina") a současně tak došlo též k porušení

rovnosti občanů v právech ve smyslu čl. 1 Listiny.

Nejvyšší soud jako účastník řízení ve svém vyjádření navrhl

zamítnutí ústavní stížnosti s tím, že důvody, pro které byla

žaloba stěžovatelů zamítnuta, rozsudek soudu prvního stupně

odvolacím soudem potvrzen a zamítnuto dovolání, jsou uvedeny

v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu, a dále s tím, že ke

znárodnění zestátněním podniku právního předchůdce žalobce došlo

na základě dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., který

počítal s tím, že ve vyhlášce uveřejněné v Úředním listě bude

vyhlášeno, že podnik byl citovaným dekretem znárodněn. Stát potom

nabyl vlastnictví znárodněného podniku se zřetelem k § 4 odst. 1;

§ 12 odst. 1 a § 13 odst. 2 cit. dekretu. Protože k tomuto došlo

ještě před rokem 1948, podmínka přechodu vlastnictví tím byla

splněna před restituční hranicí, tj. 25. 2. 1948, na rozdíl od

případů dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., kde se

nepočítalo s obecným právním předpisem, ale individuálním správním

aktem, k němuž docházelo i po 25. 2. 1948.

Ch. s. jako vedlejší účastník ve svém vyjádření vyslovily

přesvědčení o správnosti závěrů uvedených v rozhodnutí soudů obou

stupňů, a to v tom smyslu, že ke znárodnění dle dekretu prezidenta

republiky č. 100/1945 Sb. a tedy k přechodu vlastnictví na stát

došlo před rozhodným obdobím z hlediska restitučních předpisů.

V této souvislosti pak uvedly, že pokud soudy postupovaly

v souladu s platnými předpisy, nemohlo dojít ani k porušení

základních práv a svobod, zaručených Listinou. Zcela na závěr

vedlejší účastník zkonstatoval, že Ch. s. dnes v důsledku

privatizace existují již pouze ve zbytkové podobě.

Fond národního majetku ve svém vyjádření předeslal, že v dané

věci je rozhodující, zda ke znárodnění předmětného majetku došlo

v rozhodném období z hlediska zák. č. 87/1991 Sb. nebo před tímto

obdobím, a poté dovodil z § 4 odst. 1, ve spojení s § 1 odst. 1

dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., a s odkazem na

odůvodnění dovolacího soudu, že k přechodu majetku stěžovatelů

došlo před rozhodným obdobím, a to dne 27. 10. 1945. V další části

svého vyjádření vedlejší účastník rozvedl nesprávnost názoru

stěžovatelů, pokud nevzali v úvahu dva zásadně rozdílné způsoby

nabývání vlastnictví převodem a přechodem s tím, že na přechod

vlastnictví nesprávně aplikovali § 431 OZO z roku 1811, který se

vztahuje na převody, a které také podléhaly zápisu do pozemkových

knih, zatímco v dané věci šlo o přechod, k němuž se nevyžadovalo

zapsání do pozemkových knih ani odevzdání nemovitosti. S odkazem

také na citaci článku uveřejněného v Právní praxi č. 3/1994 autora

Cyrila Svobody "Restituce v rámci privatizace v České republice",

v němž tento výslovně uvádí, že vlastnictví přecházelo

u znárodňovacích zákonů ex lege, vedlejší účastník znovu poukázal

na nedodržení podmínky rozhodného období a navrhl zamítnutí

ústavní stížnosti.

Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti dle čl.

83 Ústavy ČR vzhledem k tvrzenému porušení základních práv

a svobod, jak předpokládá § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy

ČR, přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelů spolu s připojeným

spisem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, sp. zn. 5 C 252/92,

z něhož zjistil, že restituční nárok stěžovatelů, uplatněný

s odkazem na § 2 odst. 3 věta druhá zák. č. 87/1991 Sb. a § 47

zák. č. 92/1991 Sb., byl zamítnut v podstatě s odůvodněním, že

k přechodu podniku právního předchůdce stěžovatelů na stát došlo

přede dnem 25. 2. 1948, tedy mimo rozhodné období. Z provedeného

dokazování přitom vyplynulo, že majetková podstata firmy E.

a spol. byla odňata znárodněním dle dekretu prezidenta republiky

č. 100/1945 Sb. ze dne 24. 10. 1945, na který ve smyslu § 1 odst.

4 uvedeného dekretu navazovala vyhláška ministra průmyslu ze dne

27 . 12. 1945, uveřejněná pod č. 120/1946 Ú.l.

Ústavní soud pak,

vycházeje z principu dělby moci na zákonodárnou, výkonnou

a soudní, dospěl k závěru, že pokud jde o formulování jednotlivých

restitučních důvodů, je třeba respektovat vůli zákonodárce. Je-li

tedy v § 2 odst. 3 věta druhá zák. č. 87/1991 Sb. formulována

skutková podstata restitučního důvodu slovy: "V případě, že

k odnětí vlastnického práva podle předpisu o znárodnění z let

1945 až 1948 došlo v rozhodném období, aniž byla poskytnuta

příslušná náhrada, vzniká osobám oprávněným podle tohoto zákona

nárok, který lze uplatnit podle zvláštního zákona", a to přestože

ke znárodnění docházelo ex lege, je třeba ji také aplikovat

a nikoliv eliminovat. Je totiž zřejmé, že v případě § 2 odst. 3

věta druhá zák. č. 87/1991 Sb. jde z hlediska systematického

o restituční titul spadající pod postupy porušující obecně

uznávaná lidská práva a svobody [§ 2 odst. 1 písm. c) zák. č.

87/1991 Sb.], avšak nikoliv pro samotný akt znárodnění, ale pro

prvek neposkytnutí náhrady, jenž je oním prvkem protiprávnosti,

jež zakládá porušení obecně uznávaných lidských práv a svobod, tak

jak je má na mysli zák. č. 87/1991 Sb. Jde tedy o to, že v případě

§ 2 odst. 3 věta druhá zák. č. 87/1991 Sb. máme co do činění se

specifickým restitučním důvodem nejen proto, že je uplatnitelný

podle zvláštního zákona, kterým je zák. č. 92/1991 Sb., ale také

proto, že rozhodujícím zůstává snaha zákonodárce napravit ty

křivdy, ke kterým došlo v důsledku znárodnění proběhnuvšího, aniž

byla poskytnuta náhrada, tak jak dekret prezidenta republiky č.

100/1945 Sb. v ustanovení § 7 a násl. předpokládal, k čemuž byl

vytvořen prostor právě v důsledku změny poměrů ve společnosti

nastalé po 25. únoru 1948. Tato změna navíc došla i formálního

výrazu v poměru k dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb.,

a to hned zák. č. 114/1948 Sb., kterým byl zrušen § 10 odst. 2

a 3, podřizující znárodnění správnímu řízení, resp. režimu

vládního nařízení č. 8/1928 Sb., čímž se tak proces znárodnění

stal předmětem komunistické zvůle.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že dekret č. 100/1945 Sb.,

spolu s vyhláškou ze dne 27. 12. 1945 č. 120/1946 Ú.l., jsou

předpisy povahy veřejnoprávní, a proto nabytí vlastnictví

znárodněného majetku státem nelze pojmově spojovat s převzetím

znárodněného majetku národním podnikem, jak se uvádí v napadeném

rozsudku Nejvyššího soudu, neboť převzetí jednak charakterizuje

soukromoprávní vztahy a navíc ne všechen znárodňovaný majetek byl,

jak vyplývá z § 14 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb.,

převzat národním podnikem.

Protože obecné soudy nezvážily danou věc z pohledu právních

aspektů shora rozvedených, došlo k porušení práva na soudní

ochranu stěžovatelů, tak jak je zakotvené v čl. 36 odst. 1

Listiny, jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, dle něhož je soudce při

rozhodování vázán zákonem, tedy i § 2 odst. 3 věta druhá zák. č.

87/1991 Sb. Jestliže tedy došlo v projednávané věci k porušení

ústavně zaručených práv, uvedených v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl.

95 odst. 1 Ústavy ČR, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní

stížnosti vyhovět a z důvodu procesní ekonomie zrušit všechny tři

rozsudky obecných soudů dle § 82 odst. 3 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 22. 10. 1997