IV.ÚS 41/95 · Ústavní soud České republiky

Poučovací povinnost soudu podle § 5 občanského soudního řádu

Ústavní soud ČR

rozhodl ve věci ústavní stížnosti M. U., J. S.

a Z. S. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1994,

sp. zn. 14 Co 457/93 t a k t o :

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1.9.1994, sp. zn. 14 Co

457/93, se zrušuje.

O d ů v o d n ě n í

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označenému

usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byl zrušen rozsudek soudu

I. stupně - Městského soudu v Brně ze dne 11.5.1993, čj. 37

C 443/91-37 - a řízení ve věci o povinnosti uzavřít dohodu

o vydání nemovitostí bylo zastaveno, stěžovatelé uvádějí, že

napadeným usnesením Krajského soudu v Brně došlo k porušení čl.

11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina)

a čl. 90 Ústavy ČR a postupem Krajského soudu v Brně, jako orgánu

odvolacího,jim byla odejmuta možnost domáhat se ochrany u soudu.

Ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 37 C 443/91, který si

Ústavní soud připojil, bylo zjištěno, že soudem I. stupně byla

zamítnuta žaloba, kterou se žalobci - dnešní stěžovatelé

- domáhali jednak uložení povinnosti žalovanému - Magistrátu města

Brna - uzavřít s nimi dohodu o vydání pozemku parcela č. 1021

a části pozemku parcela č. 1022 se stavbou na ulici T. 59 v B.,

vše o výměře 1488 m2, zapsaných v bývalé evidenci nemovitostí

střediska Geodézie B. - m.o na LV č. l pro k.ú. B. - S., dříve

zapsaných v pozemkové knize vl.č. 613 jako parcela č. 652/1

o výměře 1488 m2 do jejich podílového spoluvlastnictví a jednak

uložení povinnosti nemovitosti žalobcům do 10 dnů od právní moci

rozsudku vydat. Po provedeném dokazování dospěl soud I. stupně

k závěru, že žalovaný označený jako "Magistrát města Brna"

(původně označený jako "Úřad města Brna") není pasivně věcně

legitimován, neboť nemovitosti přešly do vlastnictví obce - města

Brna (zákon č. 172/1991 Sb.) a magistrát vykonává pro území města

Brna státní správu. Podle názoru soudu I. stupně žalobci také

neprokázali uzavření kupní smlouvy ze dne 5.10.1951 za nápadně

nevýhodných podmínek ve smyslu § 6 odst. 1 písm. g) zákona č.

87/1991 Sb.

Krajský soud v Brně, který rozhodoval o odvolání stěžovatelů

proti uvedenému rozsudku soudu I. stupně, vycházel ze závěru,

který obšírně v odůvodnění svého rozhodnutí zdůvodnil, a to že

Magistrát města Brna nemá způsobilost mít práva a povinnosti, nemá

tedy způsobilost být účastníkem řízení a tuto způsobilost mu

nepřiznává ani zákon (§ 19 o.s.ř.). Proto podle něj soud I. stupně

pochybil, když nepostupoval podle ustanovení § 104 odst. 1

o.s.ř., neboť nedostatek podmínky řízení nelze odstranit. Proto

podle § 221 odst. 1 písm. b) o.s.ř. rozsudek soudu I. stupně

zrušil a podle § 221 odst. 2 o.s.ř. řízení ve věci zastavil.

Současně v odůvodnění svého rozhodnutí zaujal stanovisko k námitce

stěžovatelů týkající se poučovací povinnosti soudu. Je toho

názoru, že označí-li žalobce v žalobě jako žalovaného někoho, kdo

nemá způsobilost být účastníkem řízení, nejde o vadu podání ve

smyslu ustanovení § 43 o.s.ř. V dané věci označení žalovaného bylo

úplné a jasné, takže postup podle § 43 o.s.ř. nepřicházel v úvahu.

Poučení o tom, který subjekt jako povinná osoba přichází v úvahu

k vydání věci žalobcům, je podle názoru odvolacího soudu

hmotněprávním poučením, které překračuje meze poučovací povinnosti

podle § 5 o.s.ř. Věcí samou se proto krajský soud z těchto důvodů

nezabýval.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti naopak uvádějí, že již

Městský soud v Brně měl dodržet svoji poučovací povinnost

v souladu s o.s.ř., a to právě jako předpoklad ochrany jejich práv

v soudním řízení, a to tím spíše, že se jednalo o soudní řízení

s odkazem na restituční zákon. Poukázali na to, že v řízení před

městským soudem označili jako žalovaného Úřad města Brna, jehož

nástupcem se pak stal Magistrát města Brna. Žalovaný v průběhu

řízení soud neupozornil na to, že nemá právní subjektivitu, a že

je nepřesně označen. Pokud se takto zachoval žalovaný, měl pak

soud již na počátku jednání ve věci poučit stěžovatele v souladu

s § 43 o.s.ř., aby nedostatek návrhu odstranili. Rozhodnutí

Krajského soudu v Brně jim pak ve svém důsledku zabránilo uplatnit

nároky v souladu se zákonem č. 87/1991 Sb., v doplňku k ústavní

stížnosti pak stěžovatelé uvedli, že svůj právní názor, v ústavní

stížnosti vyslovený, opírají také o nález Ústavního soudu ČR ze

dne 26.10.1994, sp. zn.

II. ÚS 79/94

. Navrhli proto, aby Ústavní

soud nálezem napadené usnesení krajského soudu zrušil.

Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém písemném

vyjádření k obsahu ústavní stížnosti pouze uvedl, že odkazuje na

své odůvodnění napadeného usnesení.

Vedlejší účastník Magistrát města Brna se k obsahu ústavní

stížnosti písemně nevyjádřil.

Ústavní soud při projednávání věci respektoval, že není

součástí soustavy obecných soudů a nemůže tudíž vykonávat

přezkumné pravomoci, to však jen za předpokladu, že napadeným

rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda, zaručená

ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelé uplatnili námitky spočívající

právě v porušení základních práv a svobod, nezbylo Ústavnímu

soudu, než napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející

přezkoumat. Předmětem řízení před Ústavním soudem bylo tedy ve

vztahu k čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR především

posouzení správnosti právního názoru, týkajícího se poučovací

povinnosti soudu a jemu pak odpovídajícího zvoleného postupu

odvolacího soudu.

Závěr o tom, kdy je a kdy není poučení na místě, je třeba,

podle názoru Ústavního soudu, činit v každém jednotlivém případě

podle konkrétně existujících okolností, zejména s přihlédnutím

k tomu, koho žalobce zamýšlel žalovat, a zda je možno nesprávné

označení žalovaného posoudit spíše jako omyl žalobcův.

K této otázce Ústavní soud z připojeného spisu zjistil, že

stěžovatelé v žalobě označili jako žalovaného Úřad města Brna,

když jej považovali za reprezentanta čs. státu - České republiky,

a že následně došlo z jejich strany při jednání před soudem I.

stupně dne 30.3.1993 na základě korespondence vedené s Úřadem

městské části Brno - Slatina ke změně v označení žalovaného na

Magistrát města Brna. Dále bylo zjištěno, že k písemné žádosti

soudu I. stupně sdělilo právní oddělení Magistrátu města Brna

dopisem ze dne 26.3.1993, že povinnou osobou ve smyslu § 4 zákona

č. 87/1991 Sb. k vydání věci je za čs. stát Magistrát města Brna.

Dále se ve sdělení uvádí, že vzhledem k velkému počtu případů byly

rozhodnutím tajemníka Magistrátu města Brna zmocněny k vydávání

nemovitostí z majetku bývalých obvodních národních výborů

jednotlivé úřady městských částí. Sdělení obsahuje i informaci, že

ve věci vydávání nemovitostí, které jsou předmětem soudního sporu

vedeného pod sp. zn. 37 C 443/91, bude tedy čs. stát zastupovat

pověřený pracovník Úřadu městské části Brno - Slatina. Při svém

zamítavém rozhodnutí soud I. stupně, který s Magistrátem města

Brna po celou dobu trvání řízení před ním jednal jako s účastníkem

řízení, vycházel z názoru, že Magistrát města Brna nebyl ve věci

pasivně legitimován proto, že sporné nemovitosti přešly podle

zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí, a tudíž Magistrát

města Brna, který vykonává pro území okresu státní správu, se

jejich vlastníkem nestal. V odvolání proti rozsudku soudu I.

stupně pak stěžovatelé, jak je dále patrno z obsahu spisu, jako

žalovaného označili město Brno - Úřad města Brna. Ve vyjádření

k tomuto odvolání stěžovatelů, v němž se tito mimo jiné také

dovolávali postupu soudu podle § 43 o.s.ř., pak Magistrát města

Brna dopisem ze dne 5.8.1993 sdělil, že město Brno není ve sporu

pasivně legitimováno, neboť podle § 4 zákona č. 172/1991 Sb., do

vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví ČR, k jejichž

vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu

s tím, že povinnou osobou k vydání věci a tedy i osobou pasivně

legitimovanou je proto v dané věci Podnik bytového hospodářství

Brno IV, s.p., který splynul se státními podniky PBH B. I - III ve

státní podnik Správa nemovitostí města Brna, Masarykova č. 37.

Obsah tohoto vyjádření, v němž je upřesněno uvedené právní

nástupnictví, jak je patrno z protokolu o jednání odvolacího

soudu, nebyl konstatován a odvolací soud také na skutečnosti tam

uvedené v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nereagoval.

V návaznosti na závěry uvedené v nálezech Ústavního soudu, sp.

zn.

II. ÚS 79/94

,

II. ÚS 108/93

(obdobně i rozhodnutí Nejvyššího

soudu , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek

z roku 1995 pod č. 29), vydaných v obdobných věcech, od nichž ani

v posuzované věci nemá Ústavní soud důvodu se odchylovat, je pak

třeba uvést, že Krajský soud v Brně neměl bez dalšího řízení

v projednávané věci podle § 104 odst. 1 věta prvá o.s.ř. řízení

zastavit. Naopak měl postupovat v souladu s ustanovením § 43 odst.

1 a § 104 odst. 2 o.s.ř. a učinit tak vhodná opatření směřující

k odstranění nedostatku návrhu, který spočíval v nesprávném

označení žalovaného. Ústavní soud sice sdílí názor Krajského soudu

v Brně, že není věcí soudu, aby žalobce poučoval o hmotném právu

a tedy ani v otázce věcné legitimace, to však neznamená, že by

soud neměl žalobce poučit ve věci správného označení účastníků,

tj. i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být

účastníkem řízení. Tento názor zastává Ústavní soud proto, že

způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou řízení,

kterou zkoumá soud z úřední povinnosti, a jejíž nedostatek vede

k zastavení řízení. Měl by tedy soud před tím, než řízení zastaví,

dát žalobci šanci věc napravit. Obdobný názor je zastáván

i v odborné literatuře. Navíc v dané věci bylo třeba také

přihlédnout k tomu, že Krajský soud neseznámil stěžovatele

s obsahem podání Magistrátu města Brna, v němž tento oznamuje

změny v právním nástupnictví subjektu zastupujícího čs. stát,

kterážto skutečnost by mohla mít význam při případném použití

ustanovení § 4 zákona č. 172/1991 Sb. S ohledem na uvedené lze mít

za to, že v dané věci došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny,

zaručujícího právo každého na spravedlivý proces, jakož i čl. 90

Ústavy ČR, který soudům ukládá, aby zákonným způsobem poskytovaly

ochranu právům. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní

stížnosti stěžovatelů vyhověl a napadené rozhodnutí Krajského

soudu v Brně zrušil (§ 82 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 3 písm. a)

zákona č. 182/1993 Sb.).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.

V Brně dne 27. října 1995