II.ÚS 53/95 · Ústavní soud České republiky

Pojem "nápadně nevýhodných podmínek" podle zákona o mimosoudních rehabilitacích

Ústavní soud České republiky

rozhodl ve věci ústavní

stížnosti M. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne

22. 12. 1994, čj. 8 Co 1113/94-92 t a k t o:

Ústavní stížnost se z a m í t á.

O d ů v o d n ě n í

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

rozsudku Krajského soudu v Ostravě, potvrzujícímu rozsudek

Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 1994, čj. 32 C 326/91-81,

ve znění rozsudku ze dne 29. 8. 1994, čj. 32 C 326/91-86, jimiž

byl zamítnut návrh na uložení povinnosti vedlejšímu účastníku

uzavřít dohodu o vydání věcí, opírající se o tvrzení, že

stěžovatelka uzavřela kupní smlouvu ze dne 17. října 1960

s vedlejším účastníkem v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek,

vytýká stěžovatelka Krajskému soudu v Ostravě nesprávný výklad

podmínek jejího restitučního nároku podle zák. č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, totiž podmínek tísně a nápadně

nevýhodných podmínek. Navíc zdůraznila, že postup N. h. i orgánů

státní moci a správy při uzavírání kupní smlouvy ze dne 17. října

1960 odporoval zásadám demokratické společnosti, respektující

práva občanů, vyjádřená Chartou OSN a Všeobecnou deklarací

lidských práv, tak jak má na mysli ustanovení § 1 cit. zák. Dále

ve svém návrhu uvedla, že uzavřená kupní smlouva byla ovlivněna

politickými motivy - zatlačovat příslušníky tzv. maloburžoazie (ke

kteréžto vrstvě ona a její rodina náležela) a omezovat tak její

moc zabavováním jejího majetku. Dále poukázala na okolnost, že

k uzavření kupní smlouvy došlo v době, kdy byla manželka jejího

bratra těhotná, a skutečnost, že v důsledku nuceného uzavření

kupní smlouvy se nápadně zhoršily životní podmínky celé rodiny.

Konečně zdůraznila, že nebýt nátlaku a tím i vyvolané tísně, která

byla odůvodněna obavou z vyvlastnění nemovitosti bez finanční

náhrady a dále obavou z dalších represí, k uzavření kupní smlouvy

by nedošlo. Napadeným rozhodnutím byla tedy porušena základní

lidská práva a svobody, obsažená v Listině základních práv

a svobod (dále jen Listina) a to konkrétně v čl. 11 odst. 1 a čl.

10 odst. 2 Listiny. K porušení čl. 10 odst. 2 Listiny uvedla, že

skutečnost, aby rodina žila v rodinném domě společně, byla pro ni

i pro ostatní členy rodiny velmi důležitá. Ohledně podmínky,

týkající se tísně, zdůraznila, že ustanovení § 6 odst. 1 zák. č.

87/1991 Sb. nevyžaduje, aby tíseň působila přímo na prodávajícího.

V závěru své ústavní stížnosti konstatovala porušení i čl. 1 věty

druhé Listiny a navrhla zrušení citovaného rozsudku Krajského

soudu v Ostravě.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k návrhu - ústavní

stížnosti stěžovatelky zdůraznil, že věc je právně jednoduchá,

rozhodnutí záviselo vysloveně na zjištění skutkového stavu, přitom

k hodnocení důkazů již krajský soud nemá, co by dodal a považuje

jeho odůvodnění za vyčerpávající.

N. h., a. s., v O,, jako vedlejší účastník řízení, uvedla, že

právo vlastnit dle čl. 11 Listiny nemohlo být porušeno, jestliže

nebyly splněny podmínky na vydání dle zák. č. 87/1991 Sb., totiž

podmínka tísně chápaná jako stav, který doléhá na osobu

uzavírající smlouvu, neboť stěžovatelka potvrdila, že s pracovníky

národního výboru o kupní smlouvě nejednala, jednání se zúčastnil

pouze její otec a stejně tak i podmínka nápadně nevýhodných

podmínek, neboť nebylo prokázáno porušení ekvivalentnosti

vzájemných plnění, když cena byla stanovena v souladu s cenovými

předpisy a stěžovatelce byly poskytnuty tři nové byty I.

kategorie, které byly vyměněny za ty byty, jež si sama vyhlédla

v blízkosti vykoupeného domu a byly to byty taktéž I. kategorie,

navíc v jednom domě se nacházející. Dále vedlejší účastník

zdůraznil, že jestliže nebyly splněny podmínky zák. č. 87/1991

Sb., důsledně vzato nemohlo být napadenými rozhodnutími zasaženo

ani do soukromého a rodinného života.

Ústavní soud, jak již vyslovil ve svých dřívějších nálezech,

není soudem nadřízeným soudům obecným a za předpokladu, že tyto

při své činnosti postupují v souladu s principy upravenými v hlavě

páté Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti

zasahovat.

V dané věci z obsahu připojeného spisu Okresního soudu

v Ostravě, sp. zn. 32 C 326/91, nebylo zjištěno nic, co by

nasvědčovalo tomu, že by v případě stěžovatelky byly porušeny

ústavní principy, zakotvené v hlavě páté Listiny. Podstata ústavní

stížnosti i argumenty v ní uvedené v zásadě opakují námitky,

uváděné stěžovatelkou v jejím odvolání proti rozsudku soudu prvého

stupně, s nimiž se Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí

vypořádal. Ke stěžovatelkou namítanému porušení vlastnického práva

ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny dojít nemohlo už proto, že by

musel být v projednávané věci nepochybně prokázán jak stav tísně,

tak nápadně nevýhodných podmínek, jak předpokládá § 6 odst. 1

písm. g) zák. č. 87/1991 Sb. Přitom pokud jde o nápadně nevýhodné

podmínky, muselo by se ukázat nepochybným, že zde byl porušen

ekvivalent smluvených vzájemných plnění, popřípadě, že poskytnuté

plnění stěžovatelce ji ve svých důsledcích v porovnání

s předsmluvním vztahem významně a zjevně znevýhodňovalo (viz

rozsudek Vrchního soudu v Praze z 5. 3. 1993, 3 Cdo 47/92,

uveřejněný pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek). Okolnosti, že kupní smlouva byla ovlivněna

politickými motivy (tj. omezovat a zatlačovat příslušníky

maloburžoazie zbavováním ji jejího majetku), obavou z vyvlastnění

nemovitosti bez finanční náhrady a z dalších represí nijak

neumožňuje usoudit na neadekvátnost poskytnutých plnění ze smlouvy

a tím i na existenci nápadně nevýhodných podmínek. Oba soudy se

právě otázkou ekvivalence smluvených vzájemných plnění zabývaly

a dospěly k závěru, že sice bydlení všech tří rodin v poměrně

prostorném vilovém domě s příslušenstvím, zahradou, garážemi

muselo být výhodnější než bydlení v náhradních bytech,

nacházejících se v jednom vchodu domu o osmi bytových jednotkách,

přitom však ve stejné lokalitě, nicméně, že nelze tuto nevýhodnost

kvalifikovat jako nevýhodnost takové intenzity, že by se stala

nápadnou, zejména byly-li náhradní byty vyhlédnuty rodinou

stěžovatelky (manželem). Současně byl vzat zřetel i na výši

104.871,- Kčs kupní ceny. Právě posledně uvedené skutečnosti

týkající se ekvivalence vzájemných plnění a také nikým

nezpochybněný fakt, že předmětná nemovitost byla v roce 1960

určena jako objekt mateřské školy na základě shody okolností

a nikoliv záměrně, vylučuje, že by mohlo jít o situaci spadající

pod § 2 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 6 odst. 2 zák. č. 87/1991

Sb., tj. o politickou persekuci nebo postup porušující obecně

uznávaná lidská práva a svobody. S ohledem na shora uvedené má

Ústavní soud za to, že obecné soudy postupovaly zcela v souladu

s ustanoveními § 120, § 132 o.s.ř., upravujícími průběh dokazování

i hodnocení důkazů v jeho rámci provedených a respektovaly tím

zásady, uvedené v hlavě páté Listiny a z toho důvodu, jak již bylo

konstatováno, nedošlo k porušení jejich práva, upraveného v čl.

11 odst. 1 Listiny a ani čl. 10 Listiny, neboť rodina i nadále

žila pohromadě, i když nikoliv již v rodinném, nýbrž činžovním

domě. Pokud tedy nebylo shledáno porušení základních práv,

upravených v čl. 11 a čl. 10 Listiny, nepřichází pojmově v úvahu

porušení ani čl. 1 věty druhé Listiny.

Vycházeje z těchto úvah, považuje Ústavní soud ústavní

stížnost za neopodstatněnou a proto ji podle ustanovení § 82 odst.

1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zamítl.

P o u č e n í : Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 27. 9. 1995