Constitutional Court allows restitution claim by annulling lower court ruling due to lack of passive standing.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic annulled the regional court's dismissal of a restitution claim against a municipality. The applicant argued that lower courts incorrectly denied her passive standing because the defendant should be the state, not the municipality, and failed to order a new expert appraisal. The court found that by denying the claim without resolving the substantive ownership issue, the lower courts violated the applicant's fundamental rights to property and legal protection under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu; čl. 90 Ústavy ČR; čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: The Constitutional Court may grant relief when lower courts deny a claim without adjudicating the merits, thereby violating the claimant's fundamental rights to property and effective legal protection.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
K pasivní legitimaci povinné osoby v soudním řízení o restituci podle zákona o mimosoudních rehabilitacích
Ústavní soud České republiky
rozhodl ve věci ústavní
stížnosti M. K., bytem Ú., zastoupené JUDr. Z. V., advokátkou AK
se sídlem v T., proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové, sp. zn. 13 Co 937/94, ve spojení s rozsudkem
Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 5 C 138/91, jímž byla
zamítnuta žaloba na vydání nemovitosti v katastrálním území obce
L., t a k t o :
Ústavní stížnosti s e v y h o v u j e a rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 13. 4. 1995, sp. zn. 13 Co 937/94,
s e z r u š u j e .
O d ů v o d n ě n í :
I. Dne 14. 7. 1995 podala navrhovatelka, zastoupená advokátkou
JUDr. Z. V., ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové, sp. zn. 13 Co 937/94, ve spojení
s rozsudkem Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 5 C 138/91. Těmito
rozsudky byla zamítnuta restituční žaloba navrhovatelky proti obci
L. na vydání nemovitosti čp. 31 (pohostinství) a přilehlé louky
v katastrálním území obce L., kterou vlastnila její právní
předchůdkyně V. E. (teta), neboť žalovaný na její výzvu odmítl
nemovitost vydat. Žaloba přitom směřovala k přímému vydání
nemovitosti, nikoli k určení povinnosti žalovaného uzavřít dohodu
o vydání věci ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění.
Krajský soud shodně s okresním soudem zamítl žalobu navrhovatelky
z důvodu nedostatku pasivní legitimace žalobce.
Meritorní nárok stěžovatelky u obecných soudů směřoval
k vydání sporné nemovitosti. K soudnímu projednání tohoto nároku
samého však u Okresního soudu v Trutnově a Krajského soudu
v Hradci Králové obsahově nedošlo vzhledem k tomu, že oba soudy
dospěly k závěru, že žalovaný nemá pasivní legitimaci. Žalován měl
být stát a nikoli obecní úřad anebo později obec L., což dle
názoru obou soudů bylo již z uzavřené kupní smlouvy zcela zřejmé.
Navrhovatelka podala proto ústavní stížnost na základě
ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, č.
182/1993 Sb., dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat
fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže
tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem,
bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním
zákonem. Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost splňuje všechny
formální náležitosti.
K odůvodnění své stížnosti stěžovatelka uvedla, že dle výpisu
z listu vlastnictví vyplývá, že jsou zde dva rozdílné zápisy - ze
dne 7. 4. 1992 dle něhož vlastníkem je stát - Obecní úřad L.
- a ze dne 26. 10. 1992, dle něhož je vlastníkem stát - obec L.
Z toho navrhovatelka vyvozuje, že zápis je chybný a neodpovídá
skutečnosti. Dále navrhovatelka uvedla, že žalovaný svým jednáním
navrhovatelku utvrzoval v tom, že je vlastníkem nemovitosti, neboť
nemovitost drží a užívá a námitku nedostatku pasivní legitimace
uplatnil až v závěru soudního řízení. Dle názoru stěžovatelky je
povinnou osobou k vydání nemovitosti ten, kdo nemovitost drží
a tudíž dle jejího názoru byl žalovaný pasivně legitimován.
Navrhovatelka ve stížnosti dále uvedla, že postupem soudů byl
porušen čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a to právo
vlastnit majetek, neboť znalecký posudek, který na předmětnou
nemovitost objednal stát, vykazuje základní technické i právní
závady, neboť oceňoval nemovitost tak, jak potřeboval zadavatel,
nikoliv objektivním způsobem. Chybělo ocenění porostů, plotů
a pokud jde o vlastní stavbu (pohostinství) nebylo zaneseno
ocenění odpovídající cenovému předpisu. Z tohoto důvodu
navrhovatelka požadovala vyhotovení revizního znaleckého posudku,
který by byl objektivní a z něhož by soud mohl při posuzování
restitučního nároku vycházet. Vzhledem k tomu, že soud nenechal
zhotovit tento nový znalecký posudek, nebyl soudem dostatečně
zjištěn skutkový stav a soud tím porušil čl. 36 Listiny základních
práv a svobod, který každému zajišťuje právo na soudní ochranu.
Dále dle jejího názoru soud nesprávně aplikoval zákon č. 87/1991
Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to zejména § 5 odst. 3,
který uvádí povinnosti ohledně vydání věci oprávněnému, a tím
porušil čl. 90 Ústavy ČR, dle něhož jsou soudy povolány k tomu,
aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
A konečně pouze okrajově uvedla, že kupní smlouva z roku 1977, na
jejímž základě její teta V. E. prodala část nemovitosti MNV L., má
mnoho právních závad a jako příklad uvádí, že byla prodána část
nerozdělené nemovitosti, blíže však žádné právní závady
nespecifikuje. Důvody neplatnosti kupní smlouvy však dle rozsudků
obecných soudů nebyly prokázány.
Z rozsudku Okresního soudu v Trutnově Ústavní soud zjistil,
že tento soud zamítl žalobu navrhovatelky na vydání nemovitosti
v obci L. s odůvodněním, že žalovaný Obecní úřad v L. nemá pasivní
legitimaci, neboť měl být jako vlastník žalován stát, tj. Česká
republika, protože ten je nabyvatel nemovitosti podle kupní
smlouvy a zůstal jím až do současnosti, protože dle zák. č.
172/1991 Sb. majetek státu v tomto případě na obec nepřešel.
I v případě, že by přešel, měla být žalována obec L., nikoliv
obecní úřad. Dále uvedl, že žalobkyně by ani v případě řádné
pasivní legitimace žalobce neuspěla se žalobou, neboť neunesla
důkazní břemeno - neprokázala totiž, že její teta V. E. prodala
nemovitost v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, a konečně že
nežalovala na uzavření dohody o vydání nemovitosti, ale na vydání
nemovitosti.
Krajský soud tento rozsudek okresního soudu potvrdil, ale
z poněkud odlišných důvodů. Na rozdíl od okresního soudu vzal na
vědomí, že navrhovatelka během jednání u okresního soudu upřesnila
označení žalovaného na obec L., ovšem ani toto upřesnění
nepovažoval za dostačující, neboť dle jeho právního názoru není
v tomto případě pasivně legitimována ani obec, ale stát, tj. Česká
republika, neboť nemovitost koupí přešla do státního vlastnictví,
i když dle kupní smlouvy ji tenkrát (v r. 1977) spravoval MNV.
Poněvadž dle zák. č. 172/1991 Sb. nemovitost nepřešla do
vlastnictví obce, je dále vlastníkem stát a tudíž měla být
žalována Česká republika. Avšak ani v případě pasivní legitimace
by žaloba nebyla úspěšná, neboť dokazováním nebylo prokázáno, že
kupní smlouva z r. 1977 obsahuje závažné nedostatky a je neplatná,
ani nebyly splněny podmínky pro restituci dle zák. č. 87/1991 Sb.,
v platném znění. Krajský soud však připustil možnost žaloby na
uzavření dohody mezi povinným a oprávněným i žalobu na vydání
věci.
Dle vyjádření Obecního úřadu v L. výpis z listu vlastnictví
není chybný, ale naopak z něho nepochybně vyplývá, a navrhovatelka
si toho musela být vědoma, že vlastníkem předmětné nemovitosti je
stát - Česká republika - a to i v současnosti, neboť vlastnictví
nepřešlo dle zák. č. 172/1991 Sb. na obec L. Dále se ztotožňuje se
závěrem krajského soudu i v tom, že navrhovatelka v průběhu řízení
neprokázala, že kupní smlouva na nemovitost z roku 1977 je
neplatná.
Okresní soud v Trutnově ve svém vyjádření odkázal na
odůvodnění svého rozsudku v předmětné věci a dále uvedl, že
navrhovatelka nebyla postupem soudu poškozena ve svých ústavních
právech a svobodách, neboť jí byla řádným postupem soudu
poskytnuta soudní ochrana, mohla se svého nároku domáhat zákonnou
soudní cestou a soud rozhodl na základě řádně zjištěného
skutkového stavu.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření rovněž
odkázal na odůvodnění obou rozsudků s tím, že se nejednalo pouze
o nedostatek pasivní legitimace na straně žalovaného, ale také
nebyly v řízení prokázány podmínky, které stanoví zákon č.
87/1991 Sb. v ustanovení § 6 pro přiznání restitučního nároku.
II. Po zhodnocení všech listinných důkazů, zejména spisů
Okresního soudu v Trutnově a Krajského soudu v Hradci Králové,
dospěl Ústavní soud k závěru, že důvody porušení základních práv
a svobod uvedené v ústavní stížnosti je třeba posuzovat odděleně.
Stěžovatelka v prvé řadě vidí porušení svých základních práv
v tom, že oba obecné soudy se shodly na závěru, že žalovaný - obec
L. - nemá v předmětné věci pasivní legitimaci. Dle názoru
navrhovatelky je v souladu se zákonem č. 87/1991 Sb., v platném
znění, obec L. pasivně legitimována, neboť je uvedena v listu
vlastnictví, nemovitost drží a užívá ji, přičemž není rozhodující,
zda je vlastníkem.
Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. osobami
povinnými k vydání věci jsou stát nebo právnické osoby, které věc
drží. Dle ustanovení § 129 obč. zákoníku je držitelem ten, kdo
s věcí nakládá jako s vlastní a držení věci připouští trvalý nebo
opětovný výkon. Dle obecně akceptovaného výkladu je držba sice
jedním ze základních oprávnění vlastníka věci, avšak držitelem
může být i někdo jiný než vlastník věci. Aby někdo mohl být
považován za držitele, musí fakticky ovládat věc a nakládat s ní
jako s vlastní. Z ustanovení § 4 odst. 1 cit. zákona lze učinit
pouze jediný závěr, totiž že za osobu povinnou (při splnění
dalších podmínek) je třeba považovat toho, kdo věc ke dni
účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. drží - stát nebo jinou právnickou
osobu. Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž
se na základě objektivně zjistitelných údajů (evidence
nemovitostí) domnívá, že věc drží, je to třeba považovat za řádnou
výzvu.
Okresní soud v Trutnově i Krajský soud v Hradci Králové se
v odůvodněních svých rozsudků zabývaly pouze otázkou vlastnictví
k předmětným nemovitostem a dokazováním, že vlastníkem nemovitostí
je podle výpisu z listu vlastnictví čs. stát a nikoliv obec L.,
která byla stěžovatelkou "bona fide", tj. na základě listu
vlastnictví o vydání nemovitostí, žalována. Soudy se spokojily
pouze s konstatováním, kdo je vlastníkem nemovitostí, a z toho
přímo odvodily, kdo má i pasivní legitimaci. Při posuzování této
otázky lze tedy přisvědčit stanovisku stěžovatelky, že postupem
obou soudů zde byla porušena základní práva navrhovatelky obsažená
v čl. 90 Ústavy ČR a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, neboť tyto soudy navrhovatelce neposkytly náležitou
ochranu jejích práv, čehož má právo se u nezávislých soudů
domáhat.
Další námitka navrhovatelky se týká porušení jejího
základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 a čl. 36 Listiny
základních práv a svobod postupem obou soudů. Navrhovatelka
především poukazuje na to, že přes její opakované žádosti nebyl
soudy proveden revizní znalecký posudek z oboru nemovitostí, který
by vyřešil sporné otázky kolem původního znaleckého posudku, jenž
dle názoru navrhovatelky vykazuje základní technické i právní
závady. Tím, že tento posudek nebyl vůbec proveden, nemohl být ani
objektivně zhodnocen předmět soudního sporu. Jak ze spisu vyplývá,
navrhovatelka v průběhu řízení vznesla řadu připomínek a dotazů
k posouzení stavu a ceny nemovitostí, ke kterým soud nepřihlédl.
Vzhledem k povaze sporu i zásadám restitučních zákonů, jejichž
cílem má být zmírnění majetkových křivd, je Ústavní soud
přesvědčen, že i v tomto případě soudy obou stupňů v řízení
neposkytly náležitou ochranu právům navrhovatelky, čímž došlo
k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
K porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod však postupem
obou soudů dojít nemohlo, neboť soud o vlastnických nárocích
navrhovatelky dosud meritorně nerozhodoval.
Stěžovatelka dále vytýká oběma soudům nesprávnou aplikaci
zák. č. 87/1991 Sb., a to zejména ust. § 5 odst. 3 tohoto zákona,
a spatřuje v tom porušení čl. 90 Ústavy ČR. Zde se ukládá povinné
osobě uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci a věc jí
vydat nejpozději do 30 dnů. Navrhovatelka spatřuje nesprávnou
aplikaci tohoto ustanovení soudy v tom, že neuložily povinné
osobě, aby dohoda o vydání věci byla uzavřena. Tento postup soudů
je logickým důsledkem již předchozích pochybení obou soudů při
posuzování pasivní legitimace povinné osoby a důkazního řízení.
Stěžovatelka dále uvádí, že žaloba byla soudem I. stupně,
zamítnuta také proto, že měla být podána na povinnost uzavřít
dohodu a nikoli na povinnost vydání nemovitosti. Tuto námitku
navrhovatelky nelze akceptovat, neboť Krajský soud v Hradci
Králové v odůvodnění svého rozsudku, na rozdíl od soudu I. stupně
výslovně uvádí, že soudní praxe připouští žalobu na uzavření
dohody o vydání věci i přímo na vydání věci. Z toho vyplývá, že
tato skutečnost nebyla důvodem k zamítnutí žaloby, resp. potvrzení
rozsudku soudu I. stupně v plném rozsahu.
Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud vyhověl ústavní
stížnosti navrhovatelky a rozhodnutí Krajského soudu v Hradci
Králové zrušil, neboť ani krajský soud v řízení na základě
restitučního zákona neposkytl navrhovatelce přiměřenou právní
ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky
není odvolání přípustné.
V Brně 5. listopadu 1996