Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 177/95 ECLI:CZ:US:1996:1.US.177.95 KI-generiert

Constitutional Court allows restitution claim by annulling lower court ruling due to lack of passive standing.

Geschäftsnummer I.ÚS 177/95
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Gutgeheissen (Allowed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic annulled the regional court's dismissal of a restitution claim against a municipality. The applicant argued that lower courts incorrectly denied her passive standing because the defendant should be the state, not the municipality, and failed to order a new expert appraisal. The court found that by denying the claim without resolving the substantive ownership issue, the lower courts violated the applicant's fundamental rights to property and legal protection under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu; čl. 90 Ústavy ČR; čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: The Constitutional Court may grant relief when lower courts deny a claim without adjudicating the merits, thereby violating the claimant's fundamental rights to property and effective legal protection.

Schlagwörter

KI-generiert
passive standing restitution claim fundamental rights property rights legal protection Constitutional Court municipal ownership

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb.
čl. 90 Ústavy ČR
porušil čl. 90 Ústavy ČR, dle něhož jsou soudy povolány k tomu,
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
čl. 11 Listiny základních práv a svobod
porušen čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a to právo
zákon č. 87/1991 Sb.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

K pasivní legitimaci povinné osoby v soudním řízení o restituci podle zákona o mimosoudních rehabilitacích

Ústavní soud České republiky

rozhodl ve věci ústavní

stížnosti M. K., bytem Ú., zastoupené JUDr. Z. V., advokátkou AK

se sídlem v T., proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu

v Hradci Králové, sp. zn. 13 Co 937/94, ve spojení s rozsudkem

Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 5 C 138/91, jímž byla

zamítnuta žaloba na vydání nemovitosti v katastrálním území obce

L., t a k t o :

Ústavní stížnosti s e v y h o v u j e a rozsudek Krajského soudu

v Hradci Králové ze dne 13. 4. 1995, sp. zn. 13 Co 937/94,

s e z r u š u j e .

O d ů v o d n ě n í :

I. Dne 14. 7. 1995 podala navrhovatelka, zastoupená advokátkou

JUDr. Z. V., ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského

soudu v Hradci Králové, sp. zn. 13 Co 937/94, ve spojení

s rozsudkem Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 5 C 138/91. Těmito

rozsudky byla zamítnuta restituční žaloba navrhovatelky proti obci

L. na vydání nemovitosti čp. 31 (pohostinství) a přilehlé louky

v katastrálním území obce L., kterou vlastnila její právní

předchůdkyně V. E. (teta), neboť žalovaný na její výzvu odmítl

nemovitost vydat. Žaloba přitom směřovala k přímému vydání

nemovitosti, nikoli k určení povinnosti žalovaného uzavřít dohodu

o vydání věci ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění.

Krajský soud shodně s okresním soudem zamítl žalobu navrhovatelky

z důvodu nedostatku pasivní legitimace žalobce.

Meritorní nárok stěžovatelky u obecných soudů směřoval

k vydání sporné nemovitosti. K soudnímu projednání tohoto nároku

samého však u Okresního soudu v Trutnově a Krajského soudu

v Hradci Králové obsahově nedošlo vzhledem k tomu, že oba soudy

dospěly k závěru, že žalovaný nemá pasivní legitimaci. Žalován měl

být stát a nikoli obecní úřad anebo později obec L., což dle

názoru obou soudů bylo již z uzavřené kupní smlouvy zcela zřejmé.

Navrhovatelka podala proto ústavní stížnost na základě

ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, č.

182/1993 Sb., dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat

fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže

tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem,

bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním

zákonem. Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost splňuje všechny

formální náležitosti.

K odůvodnění své stížnosti stěžovatelka uvedla, že dle výpisu

z listu vlastnictví vyplývá, že jsou zde dva rozdílné zápisy - ze

dne 7. 4. 1992 dle něhož vlastníkem je stát - Obecní úřad L.

- a ze dne 26. 10. 1992, dle něhož je vlastníkem stát - obec L.

Z toho navrhovatelka vyvozuje, že zápis je chybný a neodpovídá

skutečnosti. Dále navrhovatelka uvedla, že žalovaný svým jednáním

navrhovatelku utvrzoval v tom, že je vlastníkem nemovitosti, neboť

nemovitost drží a užívá a námitku nedostatku pasivní legitimace

uplatnil až v závěru soudního řízení. Dle názoru stěžovatelky je

povinnou osobou k vydání nemovitosti ten, kdo nemovitost drží

a tudíž dle jejího názoru byl žalovaný pasivně legitimován.

Navrhovatelka ve stížnosti dále uvedla, že postupem soudů byl

porušen čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a to právo

vlastnit majetek, neboť znalecký posudek, který na předmětnou

nemovitost objednal stát, vykazuje základní technické i právní

závady, neboť oceňoval nemovitost tak, jak potřeboval zadavatel,

nikoliv objektivním způsobem. Chybělo ocenění porostů, plotů

a pokud jde o vlastní stavbu (pohostinství) nebylo zaneseno

ocenění odpovídající cenovému předpisu. Z tohoto důvodu

navrhovatelka požadovala vyhotovení revizního znaleckého posudku,

který by byl objektivní a z něhož by soud mohl při posuzování

restitučního nároku vycházet. Vzhledem k tomu, že soud nenechal

zhotovit tento nový znalecký posudek, nebyl soudem dostatečně

zjištěn skutkový stav a soud tím porušil čl. 36 Listiny základních

práv a svobod, který každému zajišťuje právo na soudní ochranu.

Dále dle jejího názoru soud nesprávně aplikoval zákon č. 87/1991

Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to zejména § 5 odst. 3,

který uvádí povinnosti ohledně vydání věci oprávněnému, a tím

porušil čl. 90 Ústavy ČR, dle něhož jsou soudy povolány k tomu,

aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

A konečně pouze okrajově uvedla, že kupní smlouva z roku 1977, na

jejímž základě její teta V. E. prodala část nemovitosti MNV L., má

mnoho právních závad a jako příklad uvádí, že byla prodána část

nerozdělené nemovitosti, blíže však žádné právní závady

nespecifikuje. Důvody neplatnosti kupní smlouvy však dle rozsudků

obecných soudů nebyly prokázány.

Z rozsudku Okresního soudu v Trutnově Ústavní soud zjistil,

že tento soud zamítl žalobu navrhovatelky na vydání nemovitosti

v obci L. s odůvodněním, že žalovaný Obecní úřad v L. nemá pasivní

legitimaci, neboť měl být jako vlastník žalován stát, tj. Česká

republika, protože ten je nabyvatel nemovitosti podle kupní

smlouvy a zůstal jím až do současnosti, protože dle zák. č.

172/1991 Sb. majetek státu v tomto případě na obec nepřešel.

I v případě, že by přešel, měla být žalována obec L., nikoliv

obecní úřad. Dále uvedl, že žalobkyně by ani v případě řádné

pasivní legitimace žalobce neuspěla se žalobou, neboť neunesla

důkazní břemeno - neprokázala totiž, že její teta V. E. prodala

nemovitost v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, a konečně že

nežalovala na uzavření dohody o vydání nemovitosti, ale na vydání

nemovitosti.

Krajský soud tento rozsudek okresního soudu potvrdil, ale

z poněkud odlišných důvodů. Na rozdíl od okresního soudu vzal na

vědomí, že navrhovatelka během jednání u okresního soudu upřesnila

označení žalovaného na obec L., ovšem ani toto upřesnění

nepovažoval za dostačující, neboť dle jeho právního názoru není

v tomto případě pasivně legitimována ani obec, ale stát, tj. Česká

republika, neboť nemovitost koupí přešla do státního vlastnictví,

i když dle kupní smlouvy ji tenkrát (v r. 1977) spravoval MNV.

Poněvadž dle zák. č. 172/1991 Sb. nemovitost nepřešla do

vlastnictví obce, je dále vlastníkem stát a tudíž měla být

žalována Česká republika. Avšak ani v případě pasivní legitimace

by žaloba nebyla úspěšná, neboť dokazováním nebylo prokázáno, že

kupní smlouva z r. 1977 obsahuje závažné nedostatky a je neplatná,

ani nebyly splněny podmínky pro restituci dle zák. č. 87/1991 Sb.,

v platném znění. Krajský soud však připustil možnost žaloby na

uzavření dohody mezi povinným a oprávněným i žalobu na vydání

věci.

Dle vyjádření Obecního úřadu v L. výpis z listu vlastnictví

není chybný, ale naopak z něho nepochybně vyplývá, a navrhovatelka

si toho musela být vědoma, že vlastníkem předmětné nemovitosti je

stát - Česká republika - a to i v současnosti, neboť vlastnictví

nepřešlo dle zák. č. 172/1991 Sb. na obec L. Dále se ztotožňuje se

závěrem krajského soudu i v tom, že navrhovatelka v průběhu řízení

neprokázala, že kupní smlouva na nemovitost z roku 1977 je

neplatná.

Okresní soud v Trutnově ve svém vyjádření odkázal na

odůvodnění svého rozsudku v předmětné věci a dále uvedl, že

navrhovatelka nebyla postupem soudu poškozena ve svých ústavních

právech a svobodách, neboť jí byla řádným postupem soudu

poskytnuta soudní ochrana, mohla se svého nároku domáhat zákonnou

soudní cestou a soud rozhodl na základě řádně zjištěného

skutkového stavu.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření rovněž

odkázal na odůvodnění obou rozsudků s tím, že se nejednalo pouze

o nedostatek pasivní legitimace na straně žalovaného, ale také

nebyly v řízení prokázány podmínky, které stanoví zákon č.

87/1991 Sb. v ustanovení § 6 pro přiznání restitučního nároku.

II. Po zhodnocení všech listinných důkazů, zejména spisů

Okresního soudu v Trutnově a Krajského soudu v Hradci Králové,

dospěl Ústavní soud k závěru, že důvody porušení základních práv

a svobod uvedené v ústavní stížnosti je třeba posuzovat odděleně.

Stěžovatelka v prvé řadě vidí porušení svých základních práv

v tom, že oba obecné soudy se shodly na závěru, že žalovaný - obec

L. - nemá v předmětné věci pasivní legitimaci. Dle názoru

navrhovatelky je v souladu se zákonem č. 87/1991 Sb., v platném

znění, obec L. pasivně legitimována, neboť je uvedena v listu

vlastnictví, nemovitost drží a užívá ji, přičemž není rozhodující,

zda je vlastníkem.

Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. osobami

povinnými k vydání věci jsou stát nebo právnické osoby, které věc

drží. Dle ustanovení § 129 obč. zákoníku je držitelem ten, kdo

s věcí nakládá jako s vlastní a držení věci připouští trvalý nebo

opětovný výkon. Dle obecně akceptovaného výkladu je držba sice

jedním ze základních oprávnění vlastníka věci, avšak držitelem

může být i někdo jiný než vlastník věci. Aby někdo mohl být

považován za držitele, musí fakticky ovládat věc a nakládat s ní

jako s vlastní. Z ustanovení § 4 odst. 1 cit. zákona lze učinit

pouze jediný závěr, totiž že za osobu povinnou (při splnění

dalších podmínek) je třeba považovat toho, kdo věc ke dni

účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. drží - stát nebo jinou právnickou

osobu. Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž

se na základě objektivně zjistitelných údajů (evidence

nemovitostí) domnívá, že věc drží, je to třeba považovat za řádnou

výzvu.

Okresní soud v Trutnově i Krajský soud v Hradci Králové se

v odůvodněních svých rozsudků zabývaly pouze otázkou vlastnictví

k předmětným nemovitostem a dokazováním, že vlastníkem nemovitostí

je podle výpisu z listu vlastnictví čs. stát a nikoliv obec L.,

která byla stěžovatelkou "bona fide", tj. na základě listu

vlastnictví o vydání nemovitostí, žalována. Soudy se spokojily

pouze s konstatováním, kdo je vlastníkem nemovitostí, a z toho

přímo odvodily, kdo má i pasivní legitimaci. Při posuzování této

otázky lze tedy přisvědčit stanovisku stěžovatelky, že postupem

obou soudů zde byla porušena základní práva navrhovatelky obsažená

v čl. 90 Ústavy ČR a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod, neboť tyto soudy navrhovatelce neposkytly náležitou

ochranu jejích práv, čehož má právo se u nezávislých soudů

domáhat.

Další námitka navrhovatelky se týká porušení jejího

základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 a čl. 36 Listiny

základních práv a svobod postupem obou soudů. Navrhovatelka

především poukazuje na to, že přes její opakované žádosti nebyl

soudy proveden revizní znalecký posudek z oboru nemovitostí, který

by vyřešil sporné otázky kolem původního znaleckého posudku, jenž

dle názoru navrhovatelky vykazuje základní technické i právní

závady. Tím, že tento posudek nebyl vůbec proveden, nemohl být ani

objektivně zhodnocen předmět soudního sporu. Jak ze spisu vyplývá,

navrhovatelka v průběhu řízení vznesla řadu připomínek a dotazů

k posouzení stavu a ceny nemovitostí, ke kterým soud nepřihlédl.

Vzhledem k povaze sporu i zásadám restitučních zákonů, jejichž

cílem má být zmírnění majetkových křivd, je Ústavní soud

přesvědčen, že i v tomto případě soudy obou stupňů v řízení

neposkytly náležitou ochranu právům navrhovatelky, čímž došlo

k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

K porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod však postupem

obou soudů dojít nemohlo, neboť soud o vlastnických nárocích

navrhovatelky dosud meritorně nerozhodoval.

Stěžovatelka dále vytýká oběma soudům nesprávnou aplikaci

zák. č. 87/1991 Sb., a to zejména ust. § 5 odst. 3 tohoto zákona,

a spatřuje v tom porušení čl. 90 Ústavy ČR. Zde se ukládá povinné

osobě uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci a věc jí

vydat nejpozději do 30 dnů. Navrhovatelka spatřuje nesprávnou

aplikaci tohoto ustanovení soudy v tom, že neuložily povinné

osobě, aby dohoda o vydání věci byla uzavřena. Tento postup soudů

je logickým důsledkem již předchozích pochybení obou soudů při

posuzování pasivní legitimace povinné osoby a důkazního řízení.

Stěžovatelka dále uvádí, že žaloba byla soudem I. stupně,

zamítnuta také proto, že měla být podána na povinnost uzavřít

dohodu a nikoli na povinnost vydání nemovitosti. Tuto námitku

navrhovatelky nelze akceptovat, neboť Krajský soud v Hradci

Králové v odůvodnění svého rozsudku, na rozdíl od soudu I. stupně

výslovně uvádí, že soudní praxe připouští žalobu na uzavření

dohody o vydání věci i přímo na vydání věci. Z toho vyplývá, že

tato skutečnost nebyla důvodem k zamítnutí žaloby, resp. potvrzení

rozsudku soudu I. stupně v plném rozsahu.

Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud vyhověl ústavní

stížnosti navrhovatelky a rozhodnutí Krajského soudu v Hradci

Králové zrušil, neboť ani krajský soud v řízení na základě

restitučního zákona neposkytl navrhovatelce přiměřenou právní

ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky

není odvolání přípustné.

V Brně 5. listopadu 1996