Pl.ÚS 20/94 · Ústavní soud České republiky

Omezení rodičovských práv (odloučení dětí od rodičů proti jejich vůli)

Ústavní soud České republiky

rozhodl v plénu ve věci návrhu

podaného spolu s ústavní stížností Z.N. na zrušení § 46 zákona

o rodině č. 94/1963 Sb., § 19 odst. 1 písm. a) č. 1 zákona České

národní rady č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČSR v sociálním

zabezpečení a § 15 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí

České republiky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon

o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady, o působnosti

orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, t a k t o :

Dnem 1. října 1995 se z r u š u j í

1. ustanovení § 46 zákona o rodině č. 94/1963 Sb., v platném

znění,

2. ustanovení § 19 odst. 1 písm. a) č. 1 zákona České národní rady

č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČSR v sociálním zabezpečení,

ve znění pozdějších předpisů,

3. ustanovení § 15 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí

České republiky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon

o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti

orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, v platném znění.

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatel Z.N. podal dne 16. 2. 1994 Ústavnímu soudu ČR

ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29.

11. 1993, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání do rozsudku Městského

soudu v Brně ze dne 2. 8. 1993, a spolu s tím podal i návrh na

zrušení výše uvedených ustanovení právních předpisů v citovaném

rozsahu. Na základě toho bylo řízení o ústavní stížnosti senátem

přerušeno a návrh na zrušení ustanovení obou zákonů a prováděcího

předpisu byl postoupen k rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle

§ 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

K odůvodnění návrhu stěžovatel uvedl, že rozhodnutím

o předběžném opatření, které vydal Úřad městské části Brno

- Černovice v roce 1991, bylo rozhodnuto o umístění jeho syna do

ústavní péče. Stěžovatel se proti předběžnému opatření odvolal,

odvolací orgán - Úřad města Brna, odbor sociálních věcí, odvolání

nevyhověl. Také trestní soud, který v souvislosti s těmito

rozhodnutími rozhodoval v roce 1993 o porušení povinnosti otce

platit ošetřovné po dobu pobytu syna v ústavní péči, nebral zřetel

na námitky stěžovatele, že rozhodnutími byla porušena práva

stěžovatele i jeho dítěte, jelikož Listina základních práv

a svobod ve svém článku 32 odst. 4 stanoví, že práva rodičů mohou

být omezena a děti od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen

rozhodnutím soudu na základě zákona. Obdobné ustanovení obsahuje

i čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Citovaná ustanovení měla

podle stěžovatele v době rozhodování ve smyslu ust. § 2 tehdy

platného ústavního zákona č. 23/1991 Sb. přednost před zákonem,

tedy i před ustanovením § 46 zákona o rodině a § 19 odst. 1 písm.

a) č. 1 zákona ČNR č. 114/1988 Sb. a § 15 vyhlášky Ministerstva

práce a sociálních věcí České republiky č. 182/1991 Sb. Státy,

které jsou smluvními stranami Úmluvy, mají totiž zajistit, aby

dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli,

ledaže příslušné úřady, na základě soudního rozhodnutí a v souladu

s platným právem a v příslušném řízení, určí, že takové oddělení

je v zájmu dítěte.

Ústavní soud z odůvodnění trestního rozsudku Městského soudu

v Brně ve věci sp. zn. 4 T 113/93 zjistil, že i když tak Městský

soud v Brně neučinil s výslovným odkazem na ustanovení § 46 zákona

o rodině, řídil se obecný soud ve svých právních úvahách, zejména

pokud jde o výrok o vině stěžovatele, obsahem tohoto zákona.

Z této skutečnosti pak Ústavní soud dovodil, že návrh na zrušení

části zákona o rodině č. 94/1963 Sb., v platném znění, jakož

i dalších částí zákona České národní rady č. 114/1988 Sb.

a vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 182/1991 Sb.,

jsou v úzké souvislosti s okolnostmi, vyplývajícími ze

stěžovatelovy ústavní stížnosti, a že jsou tedy tak splněny

formální podmínky pro projednání návrhu na zrušení zákona (§ 74

zákona č. 182/1993 Sb.).

Návrh byl dne 1. 11. 1994 zaslán účastníku řízení, tj.

Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, s žádostí

o vyjádření ve smyslu § 69 zákona o Ústavním soudu. Toto vyjádření

bylo zasláno Ústavnímu soudu přípisem č. j. 3866/94 ze dne 17.

11. 1994. V úvodu obsahuje přípis obecné konstatování k výkonu

rodičovských práv a povinností, který podléhá společenské

kontrole. Pokud jde o rozpor mezi napadenými ustanoveními

uvedených právních předpisů a citovanými ustanoveními čl. 32 odst.

4 Listiny základních práv a svobod a čl. 9 odst. 1 Úmluvy

o právech dítěte, uvádí se v přípisu, že nebylo shledáno, že by

napadené tři právní předpisy nebyly v souladu s Ústavou České

republiky a s jinými právními předpisy, a že je nutné, aby byly

i nadále součástí právního řádu. Z toho vyplynul návrh, aby

Ústavní soud návrhu stěžovatele nevyhověl.

Ústavní soud se na základě předloženého návrhu musel v prvé

řadě soustředit na porovnání obsahu napadených ustanovení,

navržených ke zrušení, zejména § 46 zákona o rodině č. 94/1963 Sb.

(protože z jeho právní úpravy se odvíjejí i ustanovení § 19 zákona

č. 114/1988 Sb. a § 15 vyhlášky č. 182/1991 Sb.), s obsahem

ustanovení čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Omezení rodičovských práv a odloučení dětí od rodičů lze podle

výslovného znění Listiny základních práv a svobod, která je

součástí ústavního pořádku České republiky, v případě nesouhlasu

rodičů, provést jen rozhodnutím soudu (a na základě zákona). Text

čl. 32 odst. 4 této Listiny o tom nepřipouští žádné pochybnosti:

"Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od

rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na

základě zákona." Obdobně ochranu dítěte specifikuje též Úmluva

o právech dítěte, kterou je stát povinen vnitrostátně zajistit.

Jestliže tedy Listina základních práv a svobod v citovaném

článku stanoví, že nezletilé děti mohou být odloučeny od rodičů

proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona, pak

ustanovení zákona o rodině (§ 46 zákona č. 94/1963 Sb.), stejně

jako ustanovení zákona o působnosti orgánů ČSR v sociálním

zabezpečení (§ 19 zákona č. 114/1988 Sb.), že okresní národní

výbor (nyní okresní úřad) je povinen učinit v naléhavých případech

předběžně i takové opatření, o kterém má jinak právo rozhodnout

pouze soud, jemuž to neprodleně oznámí, přičemž soud rozhodne

dodatečně, musel Ústavní soud dospět k závěru, že uvedená

ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem ve smyslu § 70 zákona

č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a musel je zrušit.

Ústavní soud se ztotožnil s názorem, obsaženým ve vyjádření

Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, v tom smyslu, že

postrádá-li dítě výchovu ve vlastním rodinném prostředí, má právní

nárok na to, aby mu stát svými orgány zajistil výchovu v prostředí

nahrazujícím vlastní rodinu, tedy i ústavní výchovu, není-li možno

poskytnout náhradní rodinnou péči (§ 46 zákona č. 94/1963 Sb.),

takže je nejen právem těchto orgánů učinit potřebné opatření, jež

vyžaduje zájem na ochraně práv nezletilého, ale je to i jejich

právní povinností.

Ústavní soud však nemohl souhlasit s tvrzením, že rozsah

oprávnění státních orgánů a jejich pravomoc, např. v § 46 zákona

č. 94/1963 Sb., je v souladu s příslušnými normami mezinárodního

práva, protože, jak výše uvedeno, dospěl k závěru, že toto

konkrétní ustanovení je v rozporu s ústavním zákonem České

republiky. Proto také nemohl souhlasit s dalším tvrzením, že soud

může rozhodovat o okamžitém umístění dítěte do péče nahrazující

výchovu rodičů až dodatečně, kdy příslušný správní orgán svým

předběžným opatřením o takovém umístění rozhodl.

Výše uvedené důvody, které svědčí pro zrušení napadených

ustanovení obou citovaných zákonů, platí ve stejném rozsahu i pro

zrušení ustanovení prováděcího předpisu, tj. § 15 vyhlášky

Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky č. 182/1991

Sbírky.

Ústavní soud, vědom si existence naléhavých případů, kdy je

třeba v zájmu dítěte podniknout potřebné kroky neprodleně, odsunul

účinnost nálezu na 1. říjen 1995, aby mohla být provedena potřebná

organizační, případně legislativní opatření, aby ochrana zájmů

dítěte byla prováděna v souladu s Listinou základních práv

a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky,

jakož i s mezinárodní Úmluvou o právech dítěte, jíž je Česká

republika vázána.

P o u č e n í :

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. března 1995