III.ÚS 94/94 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 94/94

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti pana MUDr. J.H., zastoupeného advokátem JUDr. T.Ch., proti rozsudku Městského soudu v Praze, dne 11. 7. 1994 mimo ústní jednání předsedou senátu JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností, došlou Ústavnímu soudu ČR dne 27. 6. 1994, brojí stěžovatel proti rozhodnutím obecných soudů, totiž proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, ze dne 7. prosince 1993 (sp. z n. 7 C 288/92) a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 1994 (sp. zn. 20 Co 59/94) a tvrdí, že těmito rozhodnutími obecných soudů, jako rozhodnutími orgánů veřejné moci, byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech, totiž těch, které vyplývají z čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 37 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho pak navrhuje, aby Ústavní soud ČR svým nálezem obě tato rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Z obsahu samotné ústavní stížnosti, jakož i z příloh k ní připojených (rozsudků obecných soudů), je patrno, že stěžovatel usiloval před těmito soudy o vydání rozhodnutí, jímž by bylo (zprvu) určeno, že výpovědní důvod použitý odpůrcem - tj. ÚB nebyl dán, později požadoval změnit své návrhové zadání a usiloval o to, aby bylo určeno, že výpověď navrhovatelovi udělena odpůrcem dne 29. 6. 1992 je neplatná.

O těchto návrzích rozhodly obecné soudy tak, že stran návrhu na určení soud I. stupně stěžovatelovi vyhověl, nicméně soud II. stupně, zabývající se věcí z podnětu odvolání odpůrce (ÚB), napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu I. stupně; poté, po změně návrhového žádání (petitu), rozhodl tento soud tak, že (vycházev přitom z právního názoru vyjádřeného v kasačním rozhodnutí) žalobu stěžovatele zamítl. Městský soud, zabývající se věcí podruhé, tentokráte však z podnětu odvolání stěžovatele, svým rozhodnutím (rozsudkem ze dne 14. 3. 1994) napadený rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

Za této situace svědčil stěžovateli dovolací důvod ve smyslu § 238 odst. 2 lit. b) o.s.ř., neboť v posuzované věci došlo odvolacím soudem k potvrzení rozsudku, jímž bylo rozhodnuto jinak než v dřívějším rozsudku, protože soud I. stupně byl vázán právním názorem soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

K podání ústavní stížnosti je oprávněn každý, kdo tvrdí, že pravomocným rozhodnutím řízení, jehož byl účastníkem, bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda (§ 72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/93 Sb.), a to jednak ve lhůtě 60ti dnů ode dne právní moci rozhodnutí a posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.), jednak za předpokladu, že v předchozím řízení stěžovatel vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zák. č 182/93 Sb.).

Jestliže tedy stěžovatel v posuzované věci, ačkoli měl pro to zákonný důvod, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 1994 nepodal dovolání, nesplnil posléze citovanou podmínku (§ 75 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.), a z toho důvodu je jeho ústavní stížnost nepřípustná (§ 75 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.).

Nezbylo proto než rozhodnout tak, jak ve výroku tohoto usnesení se stalo, aniž by bylo zapotřebí vyzývat stěžovatele k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci (§ 31 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.) .

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.).

V Brně dne 11. 7. 1994

JUDr. Vlastimil Ševčík

předseda senátu ÚS ČR