Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 131/93 ECLI:CZ:US:1994:1.US.131.93 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming violation of personal freedom due to detention time limit extension delays.

Geschäftsnummer I.ÚS 131/93
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court dismissed the applicant's constitutional complaint challenging a Supreme Court decision extending detention time limits. The applicant argued the extension violated Article 8 of the Charter of Fundamental Rights and freedoms due to procedural delays, while the Supreme Court clarified that the extension period did not count against the original limit. The court ruled that the extension was legally valid under the Criminal Procedure Act and that the right to personal freedom is not absolute, allowing for statutory limitations.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 71 odst. 4, 5 t. ř.; čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod: The right to personal freedom is not absolute and may be limited by law; extensions of detention time limits are valid if calculated according to specific statutory rules excluding periods of court proceedings.

Schlagwörter

KI-generiert
detention time limits Criminal Procedure Act personal freedom rights constitutional complaint Supreme Court decision procedural delays Article 8 Charter

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 71 odst. 4, 5 t. ř.
čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod
§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.
§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.
§ 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.
§ 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. uvedl k předmětu stížnosti, t.
§ 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
§ 87 odst. 1 písm. d) Ústavy

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Podmínky pro podání ústavní stížnosti

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 21. dubna 1994

v senátě ve věci ústavní stížnosti S. L. t a k t o :

Ústavní stížnost se z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Ústavní stížností, včas podanou podle § 72 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb., napadá stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR,

vydané v jeho trestněprávní věci pod sp. zn. 1 Tvn 272/93 ze dne

10. 11. 1993, protože údajně nebylo rozhodnuto o prodloužení lhůty

trvání vazby ve lhůtě stanovené zákonem a tvrdí, že napadeným

usnesením bylo porušeno právo stěžovatele na osobní svobodu,

stanovené v čl. 8 Listiny základních práv a svobod, zejména

v odst. 5 tohoto článku.

Stěžovatel byl stíhán a později souzen pro trestný čin

loupeže podle ustanovení § 234 odst. 1 tr. zákona. Obžaloba ve

věci byla podána Krajskému soudu v Praze dne 18. 12. 1992 (věc sp.

zn. 1 T 59/92). Rozsudek byl vynesen dne 9. 7. 1993 a doručen dne

21. 9. 1993. Odvolání proti tomuto rozsudku bylo podáno dne 28.

9. 1993.

V soudním stadiu řízení se věc nacházela v období od 14. 11.

1991 do 6. 2. 1992 a od 5. 6. 1992 do 7. 9. 1992. V této době,

konkrétně dne 25. 6. 1993, končila roční lhůta trvání vazby podle

§ 71 odst. 3 tr. řádu. Proto dne 23. 6. 1993 Nejvyšší soud ČR

usnesením sp. zn. 1 Tvn 137/93, ve shodě s ustanovením § 71 odst.

4, 5 tr. řádu, prodloužil lhůtu trvání vazby do 31. 10. 1993.

Jelikož ani v této lhůtě nebylo rozhodnuto, podal předseda

Krajského soudu v Praze dne 8. 10. 1993 další žádost o prodloužení

vazební lhůty.

Lhůta trvání vazby byla prodloužena usnesením Nejvyššího

soudu ČR sp. zn. 1 Tvn 272/93, ze dne 10. 11. 1993, do 31. 3.

1994. Stěžovatel z této naznačené časové posloupnosti dovozuje, že

toto usnesení bylo vydáno 10 dnů po prodloužené lhůtě trvání

vazby. Proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR není

opravného prostředku a jde o pravomocné rozhodnutí.

Stěžovatel shledává pochybnosti i o rozhodování o důvodech

vazby, když Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení uvádí, že je

stěžovatel ve vazbě, mimo jiné, i pro důvody § 67 písm. b) tr.

řádu, které však již pominuly, jak vyplývá z usnesení Krajského

soudu v Praze ze dne 9. 7. 1993 a Vrchního soudu v Praze ze dne

19. 8. 1993. Nové důvody vazby (§ 67 písm. b) tr. řádu) však

v usnesení nejsou odůvodněny a usnesení samotné odkazuje na

předchozí usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 1993, které

shledává vazební důvod podle ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu.

Nejvyšší soud ČR ve svém podání ze dne 18. 1. 1994

a stěžovatel ve svém podání ze dne 11. 3. 1994 vyslovili podle §

44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. souhlas, aby s přihlédnutím

k tomu, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci,

Ústavní soud upustil od ústního jednání.

Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve svém vyjádření podle

§ 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. uvedl k předmětu stížnosti, t.

j. překročení lhůty, v níž bylo možno lhůtu trvání vazby

prodloužit, že stěžovatel opírá svou stížnost o § 71 odst. 2

trestního řádu, který se vztahuje na přípravné řízení, zatímco

řízení před soudem se týká ustanovení § 71 odst. 3, 4 a 5. Podle

nich je možno lhůtu prodloužit nad rámec ustanovení odst. 3

a navíc podle odst. 5 tehdy platného znění trestního řádu se do

takové lhůty nezapočítává doba, po kterou ve věci konal řízení

Nejvyšší soud. Pokud jde o důvody vazby, uvádí Nejvyšší soud ČR,

že námitka stěžovatele směřuje proti obsahu odůvodnění usnesení.

Nejvyšší soud ČR při rozhodování o návrhu na prodloužení trvání

vazby podle § 71 odst. 4 tr. řádu se zabýval rovněž otázkou

existence vazebních důvodů podle § 67 tr. řádu. Pokud by dospěl

k jiným důvodům, než pro které byl obviněný ve vazbě v době podání

návrhu, mohl by je změnit pouze svým rozhodnutím, t. j. tím, že by

změna důvodů vazby byla uvedena ve výrokové části usnesení.

V daném případě tomu tak nebylo. Samotné odůvodnění rozhodnutí,

které případně obsahuje jiné údaje, nemůže proto znamenat změnu

důvodů vazby. Nejvyšší soud ČR dále uplatnil námitku ohledně

příslušnosti Ústavního soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č.

182/1993 Sb.

Ústavní soud vzal v úvahu obsah podání stěžovatele

i vyjádření účastníka řízení, proti němuž ústavní stížnost

směřovala a vyšel z výkladu příslušných ustanovení trestního řádu

platného do 31. 12. 1993, především z jeho ustanovení § 71 a §

67. Stěžovatel v ústavní stížnosti vykládá ustanovení § 71 odst.

2 trestního řádu tak, že je vztahuje i na rozhodování Nejvyššího

soudu ČR podle § 71 odst. 4 trestního řádu. Dovozuje tedy, že není

rozhodné, zda se jedná o rozhodování v řízení přípravném, či

v řízení před soudem. V zásadě tedy stěžovatel neakceptuje dvojí

typ lhůty trvání vazby - v řízení přípravném a v řízení před

soudem.

Lhůta trvání vazby v přípravném řízení byla upravena v § 71

odst. 1 trestního řádu a mohla být podle odst. 2 prodloužena

s tím, že nerozhodne-li soud o návrhu prokurátora do skončení této

lhůty, musí být obviněný propuštěn na svobodu. Tato ustanovení

jsou věnována plně přípravnému řízení, nikoliv návrhu na

prodloužení lhůty trvání vazby v řízení před soudem. Pro případ

stěžovatele tedy není možno tato ustanovení použít, vzhledem

k jinému právnímu charakteru jeho vazby.

Pokud se týká vazby v řízení před soudem, která se týká

případu stěžovatele, byla upravena v § 71 odst. 3, 4 a specificky

v odst. 5. Základní úprava, včetně délky trvání vazby jeden rok,

byla upravena v ustanovení § 71 odst. 3 trestního řádu. Ustanovení

§ 71 odst. 4 umožňovalo tuto lhůtu prodloužit nad rámec odst. 3.

Pro tento konkrétní případ bylo nejzávažnější ustanovení odstavce

5, podle jehož věty druhé se do lhůty podle odst. 3 nezapočítávala

doba, po kterou ve věci konal řízení Nejvyšší soud. Tedy na rozdíl

od rozhodování o prodloužené lhůtě trvání vazby v přípravném

řízení, docházelo při rozhodování o prodloužené lhůtě v řízení

před soudem od okamžiku, kdy návrh předsedy senátu byl doručen

Nejvyššímu soudu k zastavení běhu lhůty trvání vazby. Jestliže

končila lhůta trvání vazby pro řízení před soudem dne 31. 10.

1993 a návrh na prodloužení byl Nejvyššímu soudu ČR doručen dne

15. 10. 1993, není napadené rozhodnutí v rozporu s trestním řádem.

A protože ani právo občana na osobní svobodu neplatí absolutně,

nýbrž je již Listinou základních práv a svobod presumována možnost

jejího omezení způsobem, který stanoví zákon a na základě

rozhodnutí soudu (čl. 8 odst. 5 Listiny), je nutno konstatovat, že

k omezení osobní svobody stěžovatele došlo právě takovým způsobem,

který již a priori je v Listině základních práv a svobod upraven.

Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně nejednotnosti

uvedených vazebních důvodů v obsahu usnesení Nejvyššího soudu ČR

o prodloužení vazby, není právně relevantní. Při rozhodování

o prodloužení vazby Nejvyšší soud přezkoumával i důvody trvání

vazby. Mělo-li by k vazbě dojít podle nového vazebního důvodu,

musel by být uveden ve výroku; stěžovatel sám ostatně nenamítá, že

by zde vazební důvod nebyl dán. Pokud tedy je v odůvodnění uveden

jiný vazební důvod než ten, který byl použit v předchozím

rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 1993),

jedná se o nepřesnost, která však pro svůj charakter - je uvedena

pouze v odůvodnění - nezakládá změnu vazebních důvodů

s příslušnými následky. Ani tento stěžovatelův důvod není tedy

způsobilý k odůvodnění jeho ústavní stížnosti.

Námitka účastníka ohledně příslušnosti Ústavního soudu nebyla

přijata, protože ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb. je třeba

považovat za lex specialis, pokud jde o ústavní stížnosti a podle

něho má právo fyzická nebo právnická osoba podle § 87 odst. 1

písm. d) Ústavy obrátit se s ústavní stížností na Ústavní soud,

jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla

účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem veřejné moci, bylo

porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním

zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Není

pochyb o tom, že v tomto případě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR

bylo konečné, bez možnosti odvolání proti němu, a že jako každý

soud, uvedený v čl. 90 a násl. Ústavy, je i Nejvyšší soud orgánem

veřejné moci, speciálně moci soudní a že příslušnost Ústavního

soudu ČR k rozhodnutí v tomto případě je dána mimo jakoukoli

pochybnost.

Na základě výše uvedených zjištění a právního posouzení

Ústavního soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele tak, jak

je ve výroku tohoto nálezu uvedeno (§ 82 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb.).

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze

odvolat.

V Brně 21. dubna 1994